Obrázky z cesty II

Plavba do ráje

     Opět, jak už je v Asii zvykem, nás probouzí na kraji Sihunakville, kde čekají tuktukáři. Místní zůstávají v autobuse, bílí musí vystupovat. Už nás to nevzrušuje. Domlouvám se s prvním tuktukářem, že chceme do přístavu, protože dál budeme pokračovat na Koh Rong. Chce 6 USD, protože je to 8 km. Odveze nás rovnou do travel agency. O.K. Opravdu nás tam odvezl. Místní podnikatel Mr. Romny je se svou ženou příjemný pár. Vše zařizují, kupujeme lístky na loď. Cena je 20 USD na osobu, tam a zpět. Plavba trvá 3 hodiny. Po všech těch dobrodružstvích a plavbách mě vůbec nedochází, že tato plavba nebude po řece nebo po jezeře, ale po rozbouřeném moři. Uvědomím si to až na lodi, což je opět taková rybářská bárka. Mám kinetózu, mořskou nemoc. Je to strašné. Nejdřív se snažím očima fixovat horizont, což trochu pomáhá, ale propady na vlnách jsou i 2 m. Nejlíp mi je v kadibudce, kde bych klidně zůstal celou plavbu, protože tam zrak nezaznamenává žádný pohyb. Nakonec mě Marťa ukládá na podlahu na přídi, kde se opírám o strojovnu a usínám. Probouzí mě těsně před přistáním. Přežil jsem to! Vystupujeme na prkenné molo a je to jako ve filmu o korzárech. Sněhově bílá pláž, bungalovy, domorodci, slunce. Tak tady si konečně po dlouhé cestě a handrkování z místa na místo odpočineme. Vydáváme se hledat ubytování a samozřejmě bychom chtěli romantický bungalov. Máme obrovské štěstí. Na první noc se nám daří sehnat chýši přímo na pláži v Monkey bungalow. Zatím, co čekám na klíče, jde to Marťa zkusit ještě dál, do Tree house bungalows, kde měli na dnešek již plno. Za chvíli se vrací s tím, že máme chýši na další tři noci. A ještě lepší, s vlastním WC a sprchou. Jsme v ráji a budeme tu 4 noci. Mezi domorodci, bez vymožeností civilizace, přesto se vším, co potřebujeme. Noc v bungalovu stojí 25 USD, jídlo od 2 do max.5 USD. Elektřina tu běží na generátory, které se kolemm 22.00 vypínají a ostrov se propadne do tmy. Jen zvuky moře a džungle za námi.

Hned druhý den potkáváme partu sympatických plzeňáků, tři správné chlapíky v doprovodu příjemné dámy. Zkrachovala jim letecká společnost a zatím nevědí, jak se dostanou domů. Ale řeší to, je vidět, že si dokáží poradit. Bavíme se o zvěstech, že prý na druhé straně ostrova je 7 km dlouhá bílá pláž. Musíme se tam vypravit. Zjišťujeme podrobnosti, v jedné místní restauraci se dozvídáme, která stezka skrz vesnici nás bezpečně dovede. Další den brzy ráno, dokud ještě není takové vedro, vyrážíme. Zdravíme se s vesničany a jdeme dlouho džunglí, kde na kamenech hledáme cákance červené barvy, které značí cestu. Pak nás čeká sestup, téměř horolezecký, s pomocí lan a lián v hodně těžkém, kamenném terénu. Asi po hodině jsme na druhé straně. Je tu pár omšelých bungalovů, malá restaurace a začátek bílé pláže. Nádhera. Na opačném konci, který má být 7 km daleko, je vidět vesnička. Nezdá se nám to. Může to být tak 2 km? Dopijíme poslední vodu s tím, že si koupíme na druhé straně. Chyba! Pláž je opravdu dlouhá a zažíváme pouštní efekt, kdy se cíl zdá být na dosah, ale ve skutečnosti to tak není. Již v polovině jsme dehydratovaní a nepomáhá ani časté osvěžení v teplém moři. Navíc, asi ve třech čtvrtinách zjišťuji, že jsem někde nechal sandály. Vydáváme se zpět a boty nacházím asi po dvou km. A znovu dopředu. Jsme jako trosečníci. Upínáme se k cíli, odkud se chceme nechat lodí převézt zpátky. Když dorazíme, pijeme jako velbloudi, dáme si rýži a nabereme sílu. Zjišťujeme, že lodí nás to bude stát 25 USD nebo místním rybářem 15 USD. To je dost. Nabíráme tedy sílu na pochod zpět, s dostatečnou zásobou vody, plánujeme místa odpočinku ve stínu pobřežní vegetace. I v ráji lze zdechnout bídnou smrtí! Nakonec to v pohodě zvládáme. Nejhorší je závěrečný výstup skalnatým terénem, kdy pouštíme sádlo a nemůžeme se moc zastavovat, protože krev nám pijí moskyti. Kolem páté jsme zase na své pláži, občerstvujeme se freshem z manga, pojíme rýži padáme za vlast. Tak takhle ne! Zítra se nehnu z chýše, budu se celý den houpat v síti a nikdo mě nikam nedostane! I stalo se.

Je 1.2.2013 a my odjíždíme z rajského ostrova Koh Rong v Kambodži. Bylo to nejromantičtější místo na naší cestě. Nabrali jsme slunce a sílu na další pokračování. Dnes je moře klidné, snad to zvládnu. Vzhůru tedy do Sihanukville a busem zpátky do Thajska!

Jezero Tonlé Sap a chrámy Angkoru

     Náš pokoj v gusthousu My Win je opravdu výhra. Jsme téměř v centru, přitom na klidném, tichém místě. Spali jsme jak zabití. Navíc, wifi jede na pokoji na plný signál. Plánujeme, že dnešní den si trochu odpočineme, nepůjdeme hned na chrámy a Angkor Wat, ale projdeme se po městě, zjistíme možnosti přepravy dále na jih Kambodži a jak bychom se mohli dostat k plovoucím vesnicím na jezeru Tonlé Sap. První, co ale musíme udělat je, najít bankomat a vybrat jejich peníze. V ulicích zjišťujeme, že to není problém. Bankomatů je tu dost. Překvapení přichází, když nám peníze nabízí v jejich měně nebo v USD. No, neváháme a vybíráme USD. Přeci jen, tvrdá měna nám nezůstane na ocet. S dolary v kapse je to hned veselejší. Za 3 USD je možné si dát vskutku velmi dobrý oběd. Kambodža je trochu dražší než Laos, ale zas ne o tolik. A výběr chutného jídla je na každém rohu. Podle zvěstí jsme měli ze stravování v Kambodži strach, ale opak je pravdou. A ty fruit Shakes! Ty nám budou chybět. Odpoledne navštěvujeme opět několik cestovních kanceláří, abychom měli co nejvíce informací. Ty pak dáme dohromady a v té, podle nás, nejserioznější, dojednáme dopravu. Povedlo se nám na dnešní odpoledne sehnat tříhodinový trip na jezero Tonlé Sap, kde jsou plovoucí vesnice rybářských rodin. Za 15 USD na osobu. V mezičase, než se dostavíme na místo odjezdu, kupujeme nějaké drobnosti, Marťa naušnice a letní šatičky. Ve stanovený čas jsme na místě. Nic se neděje. Po deseti minutách se jdeme ozvat do kanceláře, odvádí nás do jiné ulice k jiné kanceláři, kde už čeká více turistů. Nakonec odjíždíme s půl hodinovým zpožděním. Je s námi plný minivan Izraelců a jedna česká studentka. Na jezeře přestoupíme do rybářské bárky předělané na výletní loď a vyplouváme. Jezero je obrovské. Je to největší vodní plocha v Kambodži s největší produkcí sladkovodních ryb. Ale je to bahňák. Navíc máme pocit, že do těch opravdových vesnic nás nepustili. Jen tak to obkružujeme, zastavujeme na jednom vodním marketu, na rybářských loďkách připlouvají žebrající matky s dětmi a natahují ruce. V marketu je možné koupit sušené rybí maso, ale těmto pochoutkám se raději vyhýbáme. Vracíme se pozdě večer, procházíme ulice, kde to opravdu žije. Takový ruch jsme nikde jinde nezažili. Nejrušněji je na Pub street, kde je to jedna restaurace či hospůdka vedle druhé. Ještě se domlouváme, že si na druhý den objednáme našeho tuktukáře Mr. Longa. V recepci dojednáme čas 7,00 a jdeme do hajan.

Vstáváme po šesté a Mr. Long už je před hotelem. Nejprve je nutné dojednat cenu. Chceme od něho pouze jeho čas, nechceme průvodce, který nám bude neustále za zády. Tedy, od 7,00 do cca 15,00 až 16,00. Navrhuje cenu 20 USD. Vzhledem k tomu, jak je slušný a nevtíravý, cenu si odsouhlasíme a můžčeme vyrazit. Začínáme u hlavního chrámu Angkor Wat. Protože je ještě brzy, je zde celkem málo lidí, ale autobusy s turisty již začínají najíždět. Chrám je impozantní. Nejde to popisovat slovy, to se musí vidět na vlastní oči. Uvnitř chrámu starý mnich, za dobrovolný příspěvek, s modlitbou uvazuje provázkový náramek pro štěstí. Necháme si ho uvázat a jsme zcela pohlceni tou atmosférou, kterou zde vytvořila starověká civilizace. Když se vracíme, proti nám se již valí davy zejména japonských turistů. Pokračujeme dál, objíždíme další velkolepé stavby a našeho tuktukáře vždy nacházíme spícího. Prý byl celou noc na busstation a čekal na zakázky. Po asi šestém chrámu se diví, že nejsme ještě unavení, že prý toho hodně vydržíme. No, kdyby viděl Marťu, jak vybíhá po půl metrových schodech na vrchol asi 30ti metrové stúpy, až jí japonské turistky obdivně tleskaly, myslel by si, že jsme nějací atleti. My však měli nohy jako ze dřeva. Ale nevidět to... Před vstupy do každého chrámu nás vždy obklopí malé holčičky a snaží se nám neodbytně prodat pohledy nebo náramky. Jsou velmi úpěnlivé, ale roztomilé. Když nic nechceme, chtějí alespoň bonbón. S tím jsme nepočítali, rozdávali bychom jim rádi. Chrámy nás pohlcují, každý je jiný a je jich tu desítky. Není možné je všechny vidět. Chceme se ještě podívat do toho, kde se natáčel film Tomb Rider s Angelinou Jolie. Tam je opět hodně turistů a různě se dohadují, kde Angelina stála, o jaký strom se opírala a tak. Kolem třetí hodiny jsme už opravdu unavení a žádáme Mr. Longa, aby nás odvezl zpět. Nabízí nám ještě další chrámy, které musíme vidět, alle my už jsme přechrámovaní. Necháváme se vysadit na Pub street a srdečně se loučíme. Tenhle tuktukář nám nějak přirostl k srdci svojí uctivostí a slušností. Nechávám mu 5 USD navíc jako vyjádření naší úcty k jeho práci. Mizíme v ruchu ulic a ještě dlouho přetrvává dojetí z tohoto setkání. Hello, Mr. Long! Thank You, very much! V podvečer se vracíme do hotelu, kde máme uschovány batohy a čekáme na odvoz k nočnímu busu do Sihunakville, odkud se chceme přeplavit na ostrov Koh Rong. Prý jsou tam bílé pláže a slaměné bungalovy. Cesta bude trvat zase asi 10-12 hodin, ale my se těšíme, že si po náročném dni odpočineme. Sbohem Siem Reap!

Z laosu do Kambodži

Champassak je vesnice, v podstatě jedna dlouhá ulice. Je tu ale klid. Posnídáme vajíčka, která nám připraví přímo v guesthousu a vyrážíme čekat před cestovku, kde by nás měl vyzvednout minivan a odvézt nás na přívoz. Na druhé straně Mekongu pro nás přijede autobus, kterým se přesuneme do oblasti 4000 ostrovů, což už je na hranici Laosu s Kambodžou. Na autobus čekáme asi půl hodiny, ale nakonec přijíždí. Sotva se do něj všichni vejdeme. Když už jsou všechna sedadla obsazená, do uličky přidá řidič plastové židličky. Starostmi s bezpečností si tu nikdo hlavu neláme. Po několika hodinách jízdy se ocitáme v přístavní oblasti, kde se můžeme nalodit na bárku, která nás převeze na jeden větší ostrov Don Det. Předtím ještě navštívíme jednu ze dvou přepravních kanceláří a dojednáváme cestu do Kambodži. Máme štěstí, kancelář vede sympatický a ochotný Kambodžan, který nám hodně poradí, navíc jeho servis je takový, že veškeré formality s přechodem hranice vyřídíme už s ním. Hranici jen projdeme. Vízum do Kambodži nás bude stát 25 USD, dalších 5 USD je na výstupní a vstupní poplatky a tzv. úřednické poplatky. Plavba na ostrov je poklidná, Mekong není moře. Asi za půl hodiny vystupujeme. Naše představy o romantice berou za své. Molem začíná jedna dlouhá ulice guesthousů, krámků a restaurací. V jedné něco slaví velká skupina asi místních, všichni milují karaoke, a tak hlasitá hudba a falešný zpěv přehlušují všechno ostatní. Rozhlížíme se a dohadujeme o dalším plánu. Trochu to zaskřípe, ale nakonec bereme kola za 25,- Kč a vyrážíme podél ostrova hledat ubytování dál od tohoto místa. Asi po kilometru objevujeme slušné bungalovy, v recepci, což je stůl pod stříškou, sedí běloch, jak se ukáže, tak Francouz, vypadá to tu čistě na ty poměry, a tak se ubytujeme. Místo je to romantické, daleko od hluku centra, přímo u řeky plné malých a maličkých zelených ostrůvků. Před verandou kokosová palma, na verandě houpací sítě. Vybalujeme se a využíváme toho, že máme kola. Jedeme na další průzkum. Cestička vede po břehu mezi domky domorodců. Můžeme vidět tradiční způsob života. Nakonec se dostáváme k mostu, který náš ostrov spojuje s dalším, větším ostrovem. Když ho přejedeme, sedí na konci mladík na židli a mává mi před očima nějakými lístky, a že chce 15000 kipů. Už jsem to četl na Netu, že se zde vybírá mýto, ale nikde žádný nápis není, tak se mi to nezdá. Ptám se ho, proč? Z jakého důvodu chce zaplatit. Říká, že na ostrově je možné pozorovat delfíny, zaplavat si a já nevím, co ještě za atrakce. Aha? Takže to není za přejezd mostu? Nemáme zájem o delfíny ani nic jiného, jedeme do restaurace, jasný? Zklamaně a naštvaně nás nechává být a my pokračujeme. Zakotvíme na příjemné verandě místní občerstvovny, kde si dáme skvělý fresh z manga a mladého kokosu s banánem. Příjemné je, že se tu u nízkých stolků leží. Jsme docela unavení, a tak se vracíme zpátky. Musíme ještě vrátit kola, a protože se brzy stmívá, čeká nás cesta po tmě do naší chatrče. Večer zakončujeme večeří u Francouze, který nám domlouvá loď zpátky na pevninu za 40000 kipů a nalodíme se hned u bungalovu. Skvělá zpráva na konec dne.

Ráno se balíme, ani nesnídáme s tím, že něco pojíme na druhém břehu. Místní rybář nás naloží do své velké kanoe s motorem. Sedíme na zemi a za sebou, je to vratké, ale Laosan v klidu kormidluje mezi ostrůvky a za chvíli jsme opět na břehu. Máme chvíli čas, fotím ten ranní ruch na trhu a v přístavu. Ochutnáváme místní sladké pečivo, něco jako koblihy s nějakou zeleninovo-oříškovou náplní. Pak honem do kanceláře vyplnit dokumenty ohledně víza a čekat na odjezd. Do Siem Reapu v Kambodži nás čeká dlouhá cesta, více jak dvanáct hodin. Na hranicích vše probíhá dle dohody, ti kteří nevyužili servis společnosti, ale chtěli si to vyřídit sami, ušetřili 2 USD za úřednický poplatek. V přestávce, kterou na hranici máme, potkáváme manžele, on Ital, ona Slovenka, žijící někde mezi Milánem a Benátkami. Opět si vyměňujeme mnoho neocenitelných rad a zkušeností. Oni jedou do Phnom Penu, hlavního města. Nevíme, jak jízda bude vypadat, protože časově to vychází, že buď dojedeme v danou dobu do Phnom Penu nebo do Siem Reapu. Na obou místech ale nemůžeme být současně. Rozuzlení přichází v podvečer, kdy nás, cestující do Siem Reapu, přesazují do jiného autobusu. Je to opět taková „plečka“, ale my už se moc nedivíme. Hlavně, že jedeme. Ještě než nás přesadí, někde v noci nakládáme další zboží a pasažéry. V busu je toaleta, Martinka si odskakuje na malou. Jsem v klidu. Když se autobus rozjíždí, Marťa ještě není zpátky, ale jsem v klidu. Letmo kouknu z okna a vidím blond vlasy a červenou mikinu. Krve by se ve mně nedořezal, nějací lidé ještě stíhají bušit z venku do autobusu, který hned zastaví. Marťa byla na toaletě vevnitř, ale jak nakládali to zboží, ucpali balíky schody, tak vystoupila a chtěla jít zpátky předními dveřmi. To ale nevěděl řidič. Nevím, jak by to dopadlo, mohli jsme to také zjistit třeba po hodině jízdy! Před půlnocí nás probouzí hláška, že jsme na místě. Zase nějaký okraj města. Bus je obklopený tuktukáři, všichni jsme rozespalí a oni útočí jako vosy. Jeden mladý, že prý nás odveze za 5 USD a jestli prý budeme chtít jeho služby i zítra. Říkáme, že nevíme a on, že tedy nás neodveze a odchází. Jdeme z toho zmatku ven, o kus dál vytahuji GPS, abychom věděli, kde vlastně jsme. Do centra je to asi 8 km. Najednou ze tmy vybíhá vytáhlý mladík, hned „sér, tuktuk“. Chceme odvézt do centra a ještě doporučit nějaký slušný, levný hotel. Nic není problém, je to možné za 2 USD. Prý máme jít s ním, tuktuk má u kamaráda na dvorku. Mizí ve tmě. Do temné uličky se nám za ním jít nechce, říkáme mu, ať přijede sem. Chápe a omlouvá se, za chviličku už je u nás i se svým strojem. Zaveze nás ke třem guesthousům. První smrdí, druhý je drahý, třetí nám vyhovuje cenou i velikostí pokoje. V recepci se nám tuktukář představuje, jmenuje se Long, a prosí nás, abychom mu dali vydělat a objednali si jeho služby. Recepční má na něj telefon a do pár minut je zde. Neurčitě slibujeme, sami nevíme, jak si nastavíme program. Konečně zase v posteli a osprchovaní.   

Pakse – Champassak – jede nám to

     Protože máme neblahé zkušenosti, jsme opatrnější. Volání, že jsme v Pakse moc nevěříme. Jsou 4 hodiny ráno, dvě až tři hodiny před oficielním časem příjezdu. Před námi je sice nápis Pakse market, ale raději vyndavám GPS a zjišťuji, že od Pakse jsme 288 km. Polévá nás pot. To snad není možné! Copak i Laosané jsou podvodníci? Z autobusu se opět vynáší bedny se zeleninou a všichni vystupují. Jsou to prodejci, kteří jeli na trh. Zase jsou tu tuktukáři a nabízejí, že nás odvezou. Raději nevylézáme z busu. Znovu se dívám do GPS a vidím, že jsem zadal špatný průjezdní bod! Ne! Jsme v Pakse! 1,3 km do centra. Přesto říkáme řidiči i průvodčímu, že tu vystupovat nebudeme, že chceme na busstation in centrum. Prý si máme vzít tuktuk. Jsme tvrdí, když vše vyloží, znovu vyrážíme. Sleduji pohyb busu na GPS a vidím, že od centra se vzdalujeme. Když jsme na 3 km, chceme, aby zastavili. Ukazuji jim GPS, kde jsme a kam nás mají odvézt. Opravdu se k tomu nemají. Řidič naštvaně vypíná motor a zhasíná uvnitř světla, abychom neviděli do mapy. Když vyhrožujeme, že zavoláme policii, odchází za autobusu a usedají v pouličním bistru. Moc dobře vědí, že se s policií nedomluvíme, protože policisté neovládají jazyky. Navíc, než bychom sse někam dovolali.. Martinka to nechce vzdát, je v bojovné náladě. Já si myslím, že pokud je přesvědčíme k další jízdě, odvezou nás ještě dál od centra. Navíc pozoruji, jak se vzrušeně baví a je tam asi deset chlapů. Jeden přichází a ptá se, zajímá se, vypadá poctivě, zda chceme na VIP busstation. Jenže my nevíme, kde to je, v mapě to není, na GPS také ne, tak pořád jen opakujeme – centrum. Po deseti minutách přesvědčím Marťu, že nejbezpečnější bude vystoupit a vydat se do centra pěšky. Tak daleko to není a máme GPS. Za dvě hodiny se rozední a to už budeme dávno v centru a nejdeme si hotel. Když to nikdo z nich nečeká, vystupujeme z busu a bez pozdravu odcházíme do probouzejícího se Pakse. Nic zajímavého tu není. Stejné ulice, jaké už známe z Vietnamských měst, navíc tohle je opravdu provincie. Se svítáním jsme v centru, což je hlavně busstation, kam nás asi měli odvézt. Je zde plno tuktukářů a nabízí nám odvoz do Champassaku, kam se chceme přesunout, ale až zítra. Jen tak se zajímáme o ceny a odchytí nás slušně vypadající Laosan, asi nějaká velká šajba zde na nádraží. Ale bez vytáček nám podal všechny informace, dal i vizitku a tel. kontakt. Říkáme mu, že ještě nevíme, jak budeme pokračovat na cestě, že si chceme prohlédnout Pakse. Prý tu nic není, věttšinou se zde odjíždí buď na výlety do okolí nebo pokračuje do Champassaku či 4000 ostrovů. Když tak prý odjíždí v 8,00. Naše pocity jsou s ním v souladu. To co jsme z Pakse viděli, nás nezaujalo, zbytek si prohlížíme nyní. Nakonec se rozhodujeme, že budeme pokračovat do Champassaku, kde chceme navštívit nejvýznamnějsí laoskou památku Wat Phu, zbytky starobylého dvojchrámí. Je to asi 45 km a tenhle chlápek nám dá řidiče s minivanem za 100.000 kipů a dokonce nebudeme muset přívozem přes Mekong. Jak řekl, tak učinil. V 8,00 si nás vyzvedl v blízké kavárně a opouštíme Pakse. Po cestě jsme se málem srazili s klukem s rikšou, asi usnul a jel nám přímo pod kola. Řidič ho na poslední chvíli asi probudil troubením. Dost nepříjemný zážitek. Před 9tou jsme v Champassaku, nacházíme velmi slušné ubytování, 50.000 kipů za pokoj, káva zdarma. Půjčujeme si motorku za 70.000 kipů, Martina využívá nepozornosti obsluhy a v nestřežené chvíli bere zpět můj pas. Chlápek si toho ani nevšiml. Takto bych o pas mohl rychle přijít. Posnídáme a vyrážíme na motorce do asi 10 km vzáleného Wat Phu. Je snad 40 stupňů, ale tohle musíme vidět.

     Odpoledne je potřeba přeprat naše propocené a zaprášené oblečení, ujímá se toho Martinka, já usínám povrchním spánkem. Probouzím se v podvečer. Zatímco jsem spal, Marťa objevila cestovku, zjistila spoustu informací o přesunu na 4000 ostrovů, poklábosila s francouzskými důchodci, kteří jí chtěli do party na zítřejší boat trip po Mekongu, objevila super restauraci s výhledem na Mekong, kde vaří speciality, které máme rádi, za směšné ceny a všude všem vyprávěla, že její manžel právě spí. Večer mě pak cizí lidé zdravili, usmívali se, jako by mne znali.Šikulka, ta Martinka. Já se jen vybatolil z hotelu, přišel to dojednat a dobře se najedl. Co chtít víc? Nedám!

Obrázky z cesty

21.1.-22.1.2013 Laos – Thakhek

Ráno se probouzíme krásně odpočatí, hotýlek je tichý, postele široké a tvrdé, postavený z cihel, ani jsme nepoužili klimatizaci. Vyrážíme do města a zjišťujeme, že jsme 200 m od autobusového nádraží, což je výhoda při odjezdu, ale 4 km od centra. Bereme tuktuk za 40.000 kipů, což je asi 100,- korun. Centrum je zde hlavně kolem nábřeží Mekongu. Vybíráme si restauraci pod širým nebem a objednáváme vaječnou omeletu a fresh. Obsluhuje nás malá, snad 20ti letá Laosanka a sedá si k nám ke stolu, udiveně sahá Martině na nehty, obdivuje její kytku ve vlasech, ale tak hezky, dětsky, bezelstně. Když nám donese omeletu, sedne si proti Martině a rozkrájí jí jídlo na kousky a snad by jí krmila, kdyby se nechala. Zvláštní. Procházíme se po okolí a jdeme do největšího hotelu získat nějaké informace. S jednoduchou mapkou vyrážíme hledat doporučovanou půjčovnu motorek. Všude mají poloautomaty za stejnou cenu na den, 50.000 kipů, 125,- korun. U Laosana, který mluví dobře anglicky se domlouváme, musím mu tam nechat pas jako zástavu. Nedoporučuje se to, ale tato půjčovna u řeky na hlavní třídě je prověřená turisty. Když vyjedeme z města, asi po 4 km je odbočka k jeskyním. Sjíždíme ze silnice a jsme v překrásné přírodě. Pak se vracíme na silnici a chceme pokračovat, když v tom ucítím, jak se my smýkne zadní kolo. Hned zastavuji a vidím, že máme duši prrázdnou. Píchli jsme! Ó Buddho! Proč? Prodavačky melounů u silnice nám nerozumí ani slovo, musíme si poradit sami. Máváme v protisměru na první dodávku co jede a ona zastavuje! Rukama, nohama vysvětlujeme a pán s paní nás prý odvezou do města, zpět do půjčovny. Společnými silami, i ženy, nakládáme motorku na dodávku, usedáme na pytel s rýží a jedeme. Opravdu nás dovezli a nic nechtěli, přesto jsem jim zaplatil. Tohle bylo štěstí. Motorku jsme vrátili, sice s problémy, ale dostal jsem zpátky i svůj pas, a přesto, že na nás zkoušeli, že chtějí zaplatit opravu duše, nedali jsme se, a vrátili nám alespoň polovinu ceny. Celé to pozoroval běloch se psem, který se s námi pak dal do řeči. Je to Němec, žije zde už 4 roky a má půjčovnu o pár desítek metrů dál. Prý, pokud tu chceme jezdit country side, měli bychom mít silnější moto s tlustými pneu. No jo, ale to, co půjčuje, to jsou 250ky, vysoké crosy! V životě jsem na tom neseděl a nehodlám se s Marťou někde v odlehlých končinách Laosu pomlátit. Jeho nabídku odmítám a on nám ochotně podává spoustu zajímavých a důležitých informací. Působí na nás velmi seriózně. Kupujeme si u něj opravdovou, pořádnou mapu Laosu, kterou jinde nemají. Před odchodem nám nabízí, že by se mu měla večer vrátit 14 dní stará Honda 125 ccm, automat, na tlustých kolech. Pokud se vrátí, je k mání za 25 USD. Moc se mi do toho nechce, není zde žádné pojištění, když se cokoli stane, všechno budeme platit, motorka stojí 250.000 USD, to bychom se nedoplatili. V hlavě se mi honí hrůzné scenáře, jak nám jí před hotelem v noci ukradnou, že je to určitě nějaký podvod na nás, blbečky z Evropy. Martinka je ale přesvědčená, že je to slušný chlap, ona má totiž čuch na lidi a není tak ze všeho vystrašená jako já. Nakonec mě ukecá a jdeme do toho. Večer na Hondě odjíždíme do našeho hotelu. Motorka budí velkou pozornost. Všichni jí okukují a za jízdy se otáčejí, div nespadnou. Tohle tady nikdo nemá, což je výhoda, tu si nikdo nedovolí ukradnout. Přesto mám divoké spaní. Několikrát v noci jsem se šel pro jistotu podívat, jestli tam pořád stojí. 250.000 USD! Ale byla to dobrá volba. S pocitem jistoty jsme druhý den projeli oblast ve středu Laosu, napříč jezery a vesnicemi. Opravdový Laos, kam se běžný turista nedostane. Lidé, nedotčení turismem, prostí, chudí a velmi milí a přátelští. Navštívili jsme jednu vesnici, kde jsme popili kávu a mohli pozorovat běžný život. Oni při jídle mlaskají jako opičky.! Tak kvůli tomu, jsme museli nasednout do pašeráckého busu. Už je nám jasné, že Buddha vede naše kroky správným směrem. Na zpáteční cestě si zajíždíme k malebné řece, kde ze sebe smýváme prach z cesty a večer vracíme Hondu v pořádku. Bez problému je nám vrácen pas, vše velmi seriózní a bezpečné. Němec nám dává tip na No.1 v Thakheku na večeři a opět nezklamal. Bylo to luxusní pošmáknutíčko. Pokud budete někdy v Thakheku, vyhledejte ho. Je jediný, kdo tu půjčuje crosové motorky. Je možné si ho zároveň najmout i jako průvodce na moto trip. My ho můžeme jen doporučit. No a po večeři bereme tuktuka a jedeme na busstation, kde nám jede ve 22,00 bus do Pakse. Klesáme zase Laosem k jihu, kolem Mekongu, abychom se dostali do Kambodži. Autobus, který přijel vypadá z venku slušně, uvnitř je to hnojárna. V Pakse bychom měli být ráno kolem šesté. Nejsme si jisti, zda je to opravdu náš bus, protože před chvílí nás lákali do dvoupatráku. Prý můžeme jet do Pakse čímkoli, co pojede. My, po našich zkušenostech trváme na tom, že pojedeme tím, co jsme si zaplatili. Byla to asi chyba. Autobus jede jako šílený, silnice není silnice, ale tankodrom. Jedinou výhodou je, že v něm jede pár místních, tedy jsme si mohli zabrat každý jedno dvojsedadlo pro sebe a snažíme se usnout. Nejde to. Všechno se třese, mám pocit, že na mne vypadne okno, chvílemi se sotva udržím na sedadle. Zaujímám neskutečné polohy s batohem pod hlavou. Raději nic nespustit z očí. Je to jízda hrůzy, ale říkáme si, že když je to dobré pro Lao people, je to dobré i pro nás. Takhle se tu žije. Nakonec nějak usneme a probudíme se, až když volají, že jsme v Pakse. Ale to je už středa, 23.1.2013

P.S. Lily jsme druhý den v Thakheku potkali s holkama na motorkách. Vítali jsme se jako ti, co spolu prožili velké dobrodružství. Vyměnili jsme si e-maily a vzájemně se pozvali do Prahy a do Thajska. Pak Martinku napadlo, že bychom se mohli konečně představit. Hodně jsme se tomu nasmáli, že jsme na to vlastně ani neměli čas. No tohle budeme dlouho vzpomínat, protože to je, na cestování „na divoko“, to krásné.