Stránky

pondělí 21. ledna 2013

Delta Mekongu a sever Vietnamu

Když jsme si včera v centru domlouvali dnešní výlet do delty Mekongu, zároveň jsme si koupili lístky na noční bus do Nha Trangu, což je letovisko u moře, dál na sever. Máme dnešní den na Mekong a v 19,00 nám to jede dál. Bus na výlet jede v 8,00 z centra od turistické kanceláře. Musíme se tam dostat včas, ale to zvládneme, po včerejšku a za světla to bude o.k. Po půl šesté vybíháme z hotelu, kde po nás chtěl recepční, který fakt anglicky neumí, doplatek, který jsem dal včera jeho kolegovi. Další ponaučení, pořád chtít doklad o zaplacení, jinak se z toho nedá vykecat. Ale Martina ho zpacifikovala, nakonec mu tu anglickou větu napsala na papír, on si to mohl dát do překladače na netu a bylo to, najednou samý úsměv. Jenže my nemáme na srandičky čas. Hledáme stanici busu. Všichni jedou do práce a motorek je jednou tolik, než normálně. Na křižovatkách stojí peletony dlouhé několik stovek metrů. Maso! Vidím přijíždět bus č.3, mávám na něj a už bych skoro naskočil mezi právě teď probuzené Vietnamce, kterým padaly oči z důlků, ale Martinka mě vytáhla zpátky za batoh, že to je prý bus na druhou stranu. Tak jsme tam zůstali stát a dohadovali se, kdo má lepší orientační smysl, kudy jsme tak asi jeli včera atp. Nakonec jsem měl asi pravdu já, tak jsme čekali na další trojku. Když jsem jí v dáli, v tom moři hlav v přilbách a čepkách spatřil, bylo dost hodin na přepravu do centra, ale Marťa mě uklidňovala, že to stihneme. Nakonec stihli, ještě stačili posnídat výbornou plněnou bagetu od vesničanky na autobusovém nádraží, která nás chtěla oškubat při vracení peněz, ale bylo to veselé, oni z toho snad mají radost, když hrají tyhle hry s penězi. Pak už konečně sedíme v busu a vyrážíme na Mekong, údajně s anglicky mluvícím průvodcem. Je to srandovní Vietnamec, kterému nerozumím ani slovo, občas začne zpívat a snad chce, aby zpíval celý autobus. To, co nám, bělochům říká 5 minut, Vietnamcům říká čtvrt hodiny. Chvíli se tím bavíme, nakonec usínáme. Po deltě nás vozí od ostrova k ostrovu, na každém ostrově nám něco ukazují, výrobky z kokosového mléka, výrobky z kokosových slupek, výrobky z kokosové moučky a tak dále. Ochutnáváme i alkohol, ve kterém je naložená kobra a škorpioni. Je tu k vidění pár krokodýlů, které je možné za mírný poplatek chytat na udici, samozřejmě bez háčku. Tenhle výlet stojí na osobu 9 USD a je v něm i oběd na jednom z ostrovů, projížďka na tradiční loďce s vesničany po malé řece džunglí a takové improvizované kulturní představení, kde místní zazpívají a přinesou ochutnat místní ovoce. Nebylo to špatné. Po návratu do Ho Či Minova města se nalodíme na noční spací bus. Má tři podélné řady polohovacích lehátek ve dvou patrech. Cena na osobu je 11 USD a ráno budeme v Nha Trangu, kde jsem stačil přes Internet zabukovat levný hotel. Nha Trang je vskutku letovisko. Je tu na nás až příliš mnoho rusky mluvících turistů, pobývajících v drahých hotelích, kupujících cetky na tržištích. Počasí je podmračené, fouká vítr, na koupání to není. Hledáme náš hotel a jsme mile překvapení, jak rychle jsme ho našli. S pomocí GPS. V hotelu jsou milí, zouvá se hned na ulici, prý budou mít připraven ten nejlepší pokoj asi v 11,00 hodin. Jdeme si dát kávu na hlavní třídu a hned se u našeho stolku střídá jeden prodavač či veterán z války ve Vietnamu za druhým. Je to stále odmítání, které je těžké, protože se snaží navazovat kontakt otázkami, odkud jsme, kolik je nám let, kam jedeme atp. Zjistili jsme, že nejlepší je jednou odmítnout a pak už nenavazovat oční kontakt. Jeden, prý válečný veterán, byl hodně naštvaný, že jsme mu nepřispěli. Zachraňovat ale každého chudáka by pro nás znamenalo, že se nedostaneme zpátky domů. Pokoj v hotelu je pro nás připraven až na potřetí, ale jsme spokojeni s pokojem i s čistotou. Platíme 23 USD. Den věnujeme procházce po městě. Dělají tu výborné ovocné koktejly. Ten den si dáváme dvakrát. Protože máme informaci o zajímavých místech, vydáváme se pěšky k okrajové části města, kde je prý zajímavý Wat-chrám. Je to snad 4 km, ale máme dost času. V chrámu na mě padne neskutečná únava, trochu mě bolí břicho, zřejmě problémy po koktejlech. Vracíme se zpět, od dalšího průzkumu upouštíme. Pod chrámem si chci koupit Coca colu, pomůže mi určitě od nevolnosti. Ptáme se prodavačky, jak daleko je to k vyhlášenému velkému bílému Buddhovi, ukazuje něco a volá na poblíž stojící moto taxi. Jsou to dva staříci, takoví moulové, ale velmi milí. Ukazujeme jim v prospektu Buddhu, a že prý nás tam odvezou za 20.000 dongů tam i zpět, cena za jednoho. Tak tedy O.K., prý je to 4 km, pěšky bych tam nedošel, bereme. Vyrážíme a je mi divné, že jedeme takovým zapadákovem. Když dorazíme na údajné místo, přichází k nám Vietnamka ve společenském oděvu a vítá nás. Motorkáři, že počkají. Vietnamka, že budou čekat asi 4 hodiny. Martina se ptá, co tu budeme 4 hodiny dělat, jestli je ten Buddha tak daleko? Vietnamka nerozumí, jaký Buddha? Vítejte v lázních na procedurách! Úůů, jsme opět šokovaní, protože nás odvezli někam úplně jinam! Staříci vůbec neví, která bije, nerozumí ani slovo. Naštěstí Vietnamka mluví dobře anglicky, tak to nakonec domluvíme, že nás odvezou za dalších 50.000 dongů k Buddhovi, který je na opačné straně města. Vůbec je nepodezíráme z úmyslu, šlo o nedorozumění a i Vietnamka nám potvrdila, že se nemusíme bát, že nás nechtěli podvést. Tedy opět vyrážíme. K Buddhovi nás dovezou tentokrát skvěle a jedou velmi opatrně. Jsou nám tak sympatičtí svou bezelstností, že jim dávám o 20.000 víc, protože během jízdy se mi uvolnilo tolik adrenalinu, že se mi udělalo zázračně dobře. Chrám velkého bílého Buddhy je mystické místo. Jenže Martinka nemá nic, čím by si zakryla ramena. Vydáváme se tedy hledat nějaký krámek, ve kterém by si koupila šátek. Jako na potvoru jsme na třídě, kde je jeden obchod vedle druhého s motorkami, potřebami pro motorky, opravny motorek a já nevím, co ještě. Hodně se vzdalujeme, ale nakonec se dostaneme k obchodnímu domu, kde si krásný šátek koupí. Honem zpět, za chvíli zavírají. Jdeme rychle do schodů na vrchol hory, kde stojí monumentální socha Buddhy, s chrámem uvnitř. Úžasné místo pro rozjímání, při kterém socha Buddhy uvnitř na Martinu přátelsky mrkla. Je to příslib, že Buddha vede naše kroky. Ještě se podívat na ležícího Buddhu pod svahem a nahlédnout do chrámu, kde se už sjíždí mniši na večerní modlitby. Jsem tak uchvácen, že jdu přímo před oltář s Buddhou, klaním se mu a chci chvíli setrvat v meditaci. Všiml si toho starý mnich a zvedl se ze své asány a udeřil do gongu. Pak ještě dvakrát. To už jsem považoval za velkou poctu a poklonil se i jemu. Požehnal mi a já vycouval z modlitebny. Martina učinila totéž. Bylo to úžasné. Ten starý mnich za mnou ještě vyšel a dal mi jakýsi samizdat o Buddhovi, sice v angličtině, ale mám z toho nesmírnou radost. Ještě jednou se ukláním a s díky odcházíme. Nádvoří je již plné mladých mnichů v tmavě oranžových rouchách. Vracíme se zpět a cesta do hotelu nám trvá tři hodiny. Bloudíme, každá ulice stejná, žádné orientační body. Nakonec nás zachrání opět navigace, i když Marťa tvrdí, že její mapa byla jistější. No, hlavně, že jsme se dostali zpět do hotelu. Večer ještě domlouváme v blízké cestovní kanceláři přepravu do Hoy An, což je víc na severu, prý pěkné místo, staré město, kde je co k vidění i k papání. Zastavíme se také na nočním trhu, kde je to o cetkách pro turisty, potkáváme zde dva cestovatele od Brna, vyměníme si pár zkušeností a šupajdy spinkat.

ASIE JE O MNOHA ZÁŽITCÍCH A MÁLO ČASU NA PSANÍ

Mám již několika denní zpoždění s psaním blogu. Buď jsem zcela vyčerpán vnímáním všeho kolem nebo zase není dobré připojení na Internet, či cestujeme v noci busem. Dnes je již 21.1. a já doháním, co jsem nestihl. Ráno v Nha Trangu ještě upřesňujeme v cestovní kanceláři přepravu busem do Hoy An a jdeme se projít. Největší zážitek jsme měli v masážním salónu, kam nás nalákali velmi slušnou cenou, 150.000 dongů za hodinovou vietnamskou masáž celého těla. Vietnamská masáž je prý víc razantnější proti thajské. Proč bychom to nezkusili? Osprchujeme se a věci zamykáme ve skříňce. Každého si odvádí masérka. Tentokrát nejsme spolu, ale každý v masérské „kukani“. Lehám si nahý na lehátko a moje asi dvacetiletá masérka mi sedne na zadek. Zdá se, že je velmi přítulná a některé její masérské techniky zavánějí sexuální masáží. Pak mě otočí na záda a při masáži nohou je velmi intimní. Musím si „HO“ chytit a schovat pod ručník se slovy, že to je jen pro mou ženu. Dobře rozumí anglicky, přesto se ještě jednou ptá, zda chci také namasírovat pinďina. Ptám se, zda „pindin“ je vietnamsky, prý že ano. S díky odmítám a v hlavě se mi honí, jak jsme blbí, že si všechny věci a peníze necháme někde ve skříňce, místo abychom je měli u sebe. Tady za tu lákavou cenu lákají turisty a zřejmě kdekdo nabídku neodmítne, což je pak po příjemné chvilce asi pořádný šok při placení. Vzpomínám na průvodce z Mekongu, který nás varoval, abychom nechodili do bordelů, což tohle nebyl, že prý nás oberou o všechno a odejdeme nazí. Tak teď jsme nazí byli, doklady a peníze někde ve skříňce, od které má klíč určitě ten bodyguard u vchodu. Chtěl jsem se zvednout a hned jít dolu, ale masáž zakrátko skončila. Hodina to nebyla, kšeft se mnou holka neudělala, tak jdi! S úlevou zjišťuji, že se nám nic neztratilo, nikdo už po nás nic nechtěl a s Marťou jsme se shodli, že na thajskou masáž to teda nemělo. Jsme zase plní zážitku a jdeme hledat něco k snědku. Objevujeme echt vietnamskou restauraci, pokud tomu tak máme říkat, a dlouho vybíráme z přehršle atraktivních jídel od krabů, ryb, žab a všemožného zvířectva. Martina si dává krokodýla, já zkouším grilovaného ježuru. Moc si pochutnáváme, tyhle chutě milujeme a maso je skvělé. Jdeme se podívat k pláži a protože nás několikrát za den přepadl silný déšť, jen tak relaxujeme. Večer nám jede bus, vracíme se do hotelu pro batohy, kde nám je hlídali a recepční, možná majitel, nám na cestu dává dva banány. Milé rozloučení. Loučíme se s Nha Trangem. HOY AN Noční bus do Hoy An není už tak luxusní a nový, jako ten do Nha Trangu. Zprvu se nám zdá, že lehátka jsou delší, ale profil není tak pohodlný. Chvíli píšu blog, ale silnice je tak špatná, že je obtížné se na klávesnici trefit do správného písmenka. Raději zavírám book a snažím se usnout. Martince usínání problém nedělá, nicméně je ráno celá rozlámaná. V Hoy An nás bus vykládá na plácku, kterému tu říkají busstation a hned jsou tu tuktukáři a taxikáři. Zkušeně odmítáme a vydáváme se do ulic. Kousek od busstatoin je turistická kancelář, kde získáváme velmi jednoduchý plánek města a ptáme se, kudy do centra. Pak jdeme samozřejmě někam úplně jinam. Plánky a mapky jsou v Asii velmi nepřesné. Opět přichází na řadu můj navigátor v mobilu, který nás do centra bezpečně přivádí. Nacházíme hotel, kde po nás chtějí jen 12 USD za pokoj. Není to nic moc, ale nejsme z cukru. Je to hned blízko centra. Sprcha a WC z nás opět dělá lidi. Z bankomatu vybíráme pár milionů a v hotelu si půjčujeme kola asi za 30,- Kč na den. Hoy An je opravdu krásné, starobylé městečko kolem řeky. Atmosféra starého Vietnamu je zde cítit na každém kroku. Několik chrámů, japonský dřevěný most, rušné tržiště. Jedeme na kolech na kraj města, kde v poklidné restauraci u vody se vzrostlými bambusy obědváme a pijeme výbornou vietnamskou kávu. Konečně klid, bez neustálého rachotu a troubení, pomalé tempo života kolem. Jsem nadmíru spokojený, tohle je zatím nejmalebnější místo na naší cestě. Vydáváme se zpět a pak na jih asi 3 km za město, prý tradiční venkov. Projíždíme se mezi rýžovými políčky, prohlížíme domky, ve kterých tu žijí. Zatahuje se, vydáváme se zpět kolem trhu s rybami přímo u řeky. Ve městě už nás zastihuje průtrž. Mokří dojedeme do hotelu, převlékáme se a pro jistotu kupujeme pláštěnky za 20,- Kč. Musíme ještě zajistit přesun do Laosu. V recepci se dozvídáme, že můžeme jet busem do Sawanaketh s nočním přenocováním v hotelu v Hue za 650.000 dongů nebo přímo, brzo ráno, celý den, za 850.000,- dongů. Vyrážíme si informace ověřit ještě do dvou cestovních kanceláří, ale nikde nám už přímý bus nenabídli. Rozhodujeme se, že si připlatíme, ale přesun bude méně náročný a zítra večer v 19,00 budeme v Laosu v Sawanaketh, což je již u Thajských hranic. Hodně prší, vracíme se do hotelu, nakupujeme Hanoi rýžovou vodku, 40%, jako profylaxi, Marlbora za 25,- Kč. Prý pro nás ráno přijede motorka v 6,00 před hotel. Divíme se, ale tady je vše možné. Tak tedy zabalit a zase se vyspat v posteli. A postele tu mají zatím všude příjemné, tvrdé.