Z Thajska do Vietnamu

Dnes se nám, přestože jsem toho zase příliš nenaspal, podařilo vyjít do ulic Bangkoku už před desátou. Ještě nebylo takové vedro. Hned před hotelem u nás zastavil postarší tuktukář a nabízel své služby. Protože už se v centru jakžtakž orientujeme, pojal jsem úmysl, že se svezeme. O cenách už máme trošičku představu. Ukázali jsme mu na mapě, kam chceme a on hned, 80 báthů. S klidem jsem mu řekl, že jen 40 a on se začal pobaveně smát. Tak jsme zase my, na oplátku, pobaveně odmítli a šli k tuktukáři před ním. Stařík chtěl asi svou cenu změnit, volal za námi, ale nový tuktukář bez okolků 40 báthů přijal a v pohodě nás dovezl, kam jsme potřebovali. Naučíte se v tom chodit. V centru jsme zašli k řece a našli nástupiště na lodní přepravu po chrámech kolem řeky, kam se po cestách člověk těžko dostává. Nahaněči za to chtějí neuvěřitelné sumy. Tady jsme zjistili, že za celodenní lístek dáme 150 báthů a můžeme si vyskakovat a naskakovat dle libosti. Bomba! Už máme program na celý den, až se do bangkoku vrátíme na konci naší cesty. Blízko Khao San jsme posnídali thajskou omeletu, byla výborná, k tomu fresh z melouna, taky výborný a šli se znovu projít po té vyhlášené Khao San. V dopoledních hodinách je tu docela klid, málo lidí, zato krejčí, co vás lákají do svých salonů je jako u nás veksláků před rokem 89 na Václavském náměstí. Martinka si tu ale vybrala úžasné letní šatičky až na zem, podařilo se mi cenu usmlouvat asi na 100,- korun! No a pak už honem zpátky do hotelu pro věci a přesunout se na letiště, odkud pofrčíme do Vietnamu, do Ho Či Minova Města. Před hotelem opět stáli tuktukáři, ale letiště je pro ně moc daleko, tak nám staví taxi. Mám už asi jen 150 báthů, což je málo, tak se snažíme s taxikářem dojednat cenu v dolarech. Jsem připraven dát max. 10US. Taxikář to ale neumí přepočítat, pořád neví, tak si zavolá zkušeného tuktukáře, který mu dává najevo, aby bral, že je to nabídka snů! No, nevím, ale bylo to opravdu daleko, jeli jsme to hodinu, tak snad. V letadle, protože Air Asia vám na krátký let nedá nic, jen si můžete na palubě všechno koupit, i obyčejnou vodu, jsme oba hned usnuli a probudili se čtvrt hodiny před přistáním. Pohled rozespalého cestovatele z okna byl jak pohled na zamrzlé pláně nějakého alpského, vysokohorského střediska, jak se slunce opíralo do bílých mračen shora. Moc pěkný pohled, ale pro nás to znamenalo, že přistáváme do pošmourného, zataženého podvečera. Obavy ze zimy však nebyly na místě. Horko jako v prádelně. Tak honem sehnat mapu města, vybrat v bankomatu dongy a dostat se do hotelu. Na letišti jsme našli asi osm bankomatů. Z prvního jsme omylem vybrali jen 100.000 dongů, což je asi 100,- Kč. Tak znovu! A už nic. Wau! Začínám se potit hrůzou. Obešli jsme všechny a všechny hlásili nějaký problém s kartou. Jsme oba velmi nervózní, tohle nevypadá dobře. Jsme vystresovaní a obviňujeme se z toho, kdo tam tu kartu dal blbě, kdo co blbě zmáčknul a tak, normální partnerský konflikt. Pak najednou jeden bankomat vrrr, a 2.000.000 dongů jsou venku jak po másle. Kroutíme nevěřícně hlavou a spokojujeme se s tím, že jsme prostě blbí, a že neumíme ani vybrat peníze. Tedy vzhůru k hotelu, který by měl být asi 3 km od letiště. Jenže, tady snad nemají z letiště žádné chodníky! Vytahuju chytrý telefon, kde mám nahranou mapu města a zapínám navigaci. Jo, nějak se odtud dostaneme. Všude je plno motorek, řev a opět nám každý nabízí, že nás odveze třeba do pekla, hlavně když zaplatíme. Nechceme a statečně, s navigátorem u ucha, se blížíme k hlavní třídě. Ptáme se policisty, jak se máme dostat na druhou stranu, kde je nějaké nákupní středisko a dokonce i chodník. Ukazuje s úsměvem, že přece tudy a jeho ruka míří přímo do té největší vřavy dopravy. Tak jo! Když to říká policista.. Naštěstí, do hotelu to bylo skoro pořád rovně, navigátor fungoval bezpečně, naší rezervaci tam měli taky, tak jen zaplatit, ubytovat se a jít si dát někam ven něco k jídlu. Jenže v hotelu zjišťují, že naše karta nefunguje. Zkouší to na třech platebních terminálech a je stále odmítaná. Zase se začínám potit. Nakonec platím v dolarech, co máme pro všechny případy poschovávané všude možně, ubytováváme se a říkáme si, že jim ty terminály asi nefungují. Večeři si dáváme hned za rohem, v takové vietnamské rodinné vývařovničce, pak ještě jejich úžasnou sladkou, kokosovou, překapávanou kávu. Je sranda se s nima domluvit, protože anglicky nerozumí, vše to řešíme s jejich dětmi, asi třináctiletými děvčaty. Je u toho spousty legrace, dokonce jedna z hospodyněk začala vyhánět Martinu, že si mě tam chce nechat pro sebe. U vietnamských žen mám tedy úspěch! Dnešní den byl dost vzrušující, jsme rádi, že už jdeme do postele. Asi 20 minut hledáme, kde se vypíná klimatizace, protože už máme od stropu rampouchy, pak si všimnu, že u dveří na stolku je dálkové ovládání. Holt, co není v hlavě, je v nohách.