Jezero Tonlé Sap a chrámy Angkoru

     Náš pokoj v gusthousu My Win je opravdu výhra. Jsme téměř v centru, přitom na klidném, tichém místě. Spali jsme jak zabití. Navíc, wifi jede na pokoji na plný signál. Plánujeme, že dnešní den si trochu odpočineme, nepůjdeme hned na chrámy a Angkor Wat, ale projdeme se po městě, zjistíme možnosti přepravy dále na jih Kambodži a jak bychom se mohli dostat k plovoucím vesnicím na jezeru Tonlé Sap. První, co ale musíme udělat je, najít bankomat a vybrat jejich peníze. V ulicích zjišťujeme, že to není problém. Bankomatů je tu dost. Překvapení přichází, když nám peníze nabízí v jejich měně nebo v USD. No, neváháme a vybíráme USD. Přeci jen, tvrdá měna nám nezůstane na ocet. S dolary v kapse je to hned veselejší. Za 3 USD je možné si dát vskutku velmi dobrý oběd. Kambodža je trochu dražší než Laos, ale zas ne o tolik. A výběr chutného jídla je na každém rohu. Podle zvěstí jsme měli ze stravování v Kambodži strach, ale opak je pravdou. A ty fruit Shakes! Ty nám budou chybět. Odpoledne navštěvujeme opět několik cestovních kanceláří, abychom měli co nejvíce informací. Ty pak dáme dohromady a v té, podle nás, nejserioznější, dojednáme dopravu. Povedlo se nám na dnešní odpoledne sehnat tříhodinový trip na jezero Tonlé Sap, kde jsou plovoucí vesnice rybářských rodin. Za 15 USD na osobu. V mezičase, než se dostavíme na místo odjezdu, kupujeme nějaké drobnosti, Marťa naušnice a letní šatičky. Ve stanovený čas jsme na místě. Nic se neděje. Po deseti minutách se jdeme ozvat do kanceláře, odvádí nás do jiné ulice k jiné kanceláři, kde už čeká více turistů. Nakonec odjíždíme s půl hodinovým zpožděním. Je s námi plný minivan Izraelců a jedna česká studentka. Na jezeře přestoupíme do rybářské bárky předělané na výletní loď a vyplouváme. Jezero je obrovské. Je to největší vodní plocha v Kambodži s největší produkcí sladkovodních ryb. Ale je to bahňák. Navíc máme pocit, že do těch opravdových vesnic nás nepustili. Jen tak to obkružujeme, zastavujeme na jednom vodním marketu, na rybářských loďkách připlouvají žebrající matky s dětmi a natahují ruce. V marketu je možné koupit sušené rybí maso, ale těmto pochoutkám se raději vyhýbáme. Vracíme se pozdě večer, procházíme ulice, kde to opravdu žije. Takový ruch jsme nikde jinde nezažili. Nejrušněji je na Pub street, kde je to jedna restaurace či hospůdka vedle druhé. Ještě se domlouváme, že si na druhý den objednáme našeho tuktukáře Mr. Longa. V recepci dojednáme čas 7,00 a jdeme do hajan.

Vstáváme po šesté a Mr. Long už je před hotelem. Nejprve je nutné dojednat cenu. Chceme od něho pouze jeho čas, nechceme průvodce, který nám bude neustále za zády. Tedy, od 7,00 do cca 15,00 až 16,00. Navrhuje cenu 20 USD. Vzhledem k tomu, jak je slušný a nevtíravý, cenu si odsouhlasíme a můžčeme vyrazit. Začínáme u hlavního chrámu Angkor Wat. Protože je ještě brzy, je zde celkem málo lidí, ale autobusy s turisty již začínají najíždět. Chrám je impozantní. Nejde to popisovat slovy, to se musí vidět na vlastní oči. Uvnitř chrámu starý mnich, za dobrovolný příspěvek, s modlitbou uvazuje provázkový náramek pro štěstí. Necháme si ho uvázat a jsme zcela pohlceni tou atmosférou, kterou zde vytvořila starověká civilizace. Když se vracíme, proti nám se již valí davy zejména japonských turistů. Pokračujeme dál, objíždíme další velkolepé stavby a našeho tuktukáře vždy nacházíme spícího. Prý byl celou noc na busstation a čekal na zakázky. Po asi šestém chrámu se diví, že nejsme ještě unavení, že prý toho hodně vydržíme. No, kdyby viděl Marťu, jak vybíhá po půl metrových schodech na vrchol asi 30ti metrové stúpy, až jí japonské turistky obdivně tleskaly, myslel by si, že jsme nějací atleti. My však měli nohy jako ze dřeva. Ale nevidět to... Před vstupy do každého chrámu nás vždy obklopí malé holčičky a snaží se nám neodbytně prodat pohledy nebo náramky. Jsou velmi úpěnlivé, ale roztomilé. Když nic nechceme, chtějí alespoň bonbón. S tím jsme nepočítali, rozdávali bychom jim rádi. Chrámy nás pohlcují, každý je jiný a je jich tu desítky. Není možné je všechny vidět. Chceme se ještě podívat do toho, kde se natáčel film Tomb Rider s Angelinou Jolie. Tam je opět hodně turistů a různě se dohadují, kde Angelina stála, o jaký strom se opírala a tak. Kolem třetí hodiny jsme už opravdu unavení a žádáme Mr. Longa, aby nás odvezl zpět. Nabízí nám ještě další chrámy, které musíme vidět, alle my už jsme přechrámovaní. Necháváme se vysadit na Pub street a srdečně se loučíme. Tenhle tuktukář nám nějak přirostl k srdci svojí uctivostí a slušností. Nechávám mu 5 USD navíc jako vyjádření naší úcty k jeho práci. Mizíme v ruchu ulic a ještě dlouho přetrvává dojetí z tohoto setkání. Hello, Mr. Long! Thank You, very much! V podvečer se vracíme do hotelu, kde máme uschovány batohy a čekáme na odvoz k nočnímu busu do Sihunakville, odkud se chceme přeplavit na ostrov Koh Rong. Prý jsou tam bílé pláže a slaměné bungalovy. Cesta bude trvat zase asi 10-12 hodin, ale my se těšíme, že si po náročném dni odpočineme. Sbohem Siem Reap!

Z laosu do Kambodži

Champassak je vesnice, v podstatě jedna dlouhá ulice. Je tu ale klid. Posnídáme vajíčka, která nám připraví přímo v guesthousu a vyrážíme čekat před cestovku, kde by nás měl vyzvednout minivan a odvézt nás na přívoz. Na druhé straně Mekongu pro nás přijede autobus, kterým se přesuneme do oblasti 4000 ostrovů, což už je na hranici Laosu s Kambodžou. Na autobus čekáme asi půl hodiny, ale nakonec přijíždí. Sotva se do něj všichni vejdeme. Když už jsou všechna sedadla obsazená, do uličky přidá řidič plastové židličky. Starostmi s bezpečností si tu nikdo hlavu neláme. Po několika hodinách jízdy se ocitáme v přístavní oblasti, kde se můžeme nalodit na bárku, která nás převeze na jeden větší ostrov Don Det. Předtím ještě navštívíme jednu ze dvou přepravních kanceláří a dojednáváme cestu do Kambodži. Máme štěstí, kancelář vede sympatický a ochotný Kambodžan, který nám hodně poradí, navíc jeho servis je takový, že veškeré formality s přechodem hranice vyřídíme už s ním. Hranici jen projdeme. Vízum do Kambodži nás bude stát 25 USD, dalších 5 USD je na výstupní a vstupní poplatky a tzv. úřednické poplatky. Plavba na ostrov je poklidná, Mekong není moře. Asi za půl hodiny vystupujeme. Naše představy o romantice berou za své. Molem začíná jedna dlouhá ulice guesthousů, krámků a restaurací. V jedné něco slaví velká skupina asi místních, všichni milují karaoke, a tak hlasitá hudba a falešný zpěv přehlušují všechno ostatní. Rozhlížíme se a dohadujeme o dalším plánu. Trochu to zaskřípe, ale nakonec bereme kola za 25,- Kč a vyrážíme podél ostrova hledat ubytování dál od tohoto místa. Asi po kilometru objevujeme slušné bungalovy, v recepci, což je stůl pod stříškou, sedí běloch, jak se ukáže, tak Francouz, vypadá to tu čistě na ty poměry, a tak se ubytujeme. Místo je to romantické, daleko od hluku centra, přímo u řeky plné malých a maličkých zelených ostrůvků. Před verandou kokosová palma, na verandě houpací sítě. Vybalujeme se a využíváme toho, že máme kola. Jedeme na další průzkum. Cestička vede po břehu mezi domky domorodců. Můžeme vidět tradiční způsob života. Nakonec se dostáváme k mostu, který náš ostrov spojuje s dalším, větším ostrovem. Když ho přejedeme, sedí na konci mladík na židli a mává mi před očima nějakými lístky, a že chce 15000 kipů. Už jsem to četl na Netu, že se zde vybírá mýto, ale nikde žádný nápis není, tak se mi to nezdá. Ptám se ho, proč? Z jakého důvodu chce zaplatit. Říká, že na ostrově je možné pozorovat delfíny, zaplavat si a já nevím, co ještě za atrakce. Aha? Takže to není za přejezd mostu? Nemáme zájem o delfíny ani nic jiného, jedeme do restaurace, jasný? Zklamaně a naštvaně nás nechává být a my pokračujeme. Zakotvíme na příjemné verandě místní občerstvovny, kde si dáme skvělý fresh z manga a mladého kokosu s banánem. Příjemné je, že se tu u nízkých stolků leží. Jsme docela unavení, a tak se vracíme zpátky. Musíme ještě vrátit kola, a protože se brzy stmívá, čeká nás cesta po tmě do naší chatrče. Večer zakončujeme večeří u Francouze, který nám domlouvá loď zpátky na pevninu za 40000 kipů a nalodíme se hned u bungalovu. Skvělá zpráva na konec dne.

Ráno se balíme, ani nesnídáme s tím, že něco pojíme na druhém břehu. Místní rybář nás naloží do své velké kanoe s motorem. Sedíme na zemi a za sebou, je to vratké, ale Laosan v klidu kormidluje mezi ostrůvky a za chvíli jsme opět na břehu. Máme chvíli čas, fotím ten ranní ruch na trhu a v přístavu. Ochutnáváme místní sladké pečivo, něco jako koblihy s nějakou zeleninovo-oříškovou náplní. Pak honem do kanceláře vyplnit dokumenty ohledně víza a čekat na odjezd. Do Siem Reapu v Kambodži nás čeká dlouhá cesta, více jak dvanáct hodin. Na hranicích vše probíhá dle dohody, ti kteří nevyužili servis společnosti, ale chtěli si to vyřídit sami, ušetřili 2 USD za úřednický poplatek. V přestávce, kterou na hranici máme, potkáváme manžele, on Ital, ona Slovenka, žijící někde mezi Milánem a Benátkami. Opět si vyměňujeme mnoho neocenitelných rad a zkušeností. Oni jedou do Phnom Penu, hlavního města. Nevíme, jak jízda bude vypadat, protože časově to vychází, že buď dojedeme v danou dobu do Phnom Penu nebo do Siem Reapu. Na obou místech ale nemůžeme být současně. Rozuzlení přichází v podvečer, kdy nás, cestující do Siem Reapu, přesazují do jiného autobusu. Je to opět taková „plečka“, ale my už se moc nedivíme. Hlavně, že jedeme. Ještě než nás přesadí, někde v noci nakládáme další zboží a pasažéry. V busu je toaleta, Martinka si odskakuje na malou. Jsem v klidu. Když se autobus rozjíždí, Marťa ještě není zpátky, ale jsem v klidu. Letmo kouknu z okna a vidím blond vlasy a červenou mikinu. Krve by se ve mně nedořezal, nějací lidé ještě stíhají bušit z venku do autobusu, který hned zastaví. Marťa byla na toaletě vevnitř, ale jak nakládali to zboží, ucpali balíky schody, tak vystoupila a chtěla jít zpátky předními dveřmi. To ale nevěděl řidič. Nevím, jak by to dopadlo, mohli jsme to také zjistit třeba po hodině jízdy! Před půlnocí nás probouzí hláška, že jsme na místě. Zase nějaký okraj města. Bus je obklopený tuktukáři, všichni jsme rozespalí a oni útočí jako vosy. Jeden mladý, že prý nás odveze za 5 USD a jestli prý budeme chtít jeho služby i zítra. Říkáme, že nevíme a on, že tedy nás neodveze a odchází. Jdeme z toho zmatku ven, o kus dál vytahuji GPS, abychom věděli, kde vlastně jsme. Do centra je to asi 8 km. Najednou ze tmy vybíhá vytáhlý mladík, hned „sér, tuktuk“. Chceme odvézt do centra a ještě doporučit nějaký slušný, levný hotel. Nic není problém, je to možné za 2 USD. Prý máme jít s ním, tuktuk má u kamaráda na dvorku. Mizí ve tmě. Do temné uličky se nám za ním jít nechce, říkáme mu, ať přijede sem. Chápe a omlouvá se, za chviličku už je u nás i se svým strojem. Zaveze nás ke třem guesthousům. První smrdí, druhý je drahý, třetí nám vyhovuje cenou i velikostí pokoje. V recepci se nám tuktukář představuje, jmenuje se Long, a prosí nás, abychom mu dali vydělat a objednali si jeho služby. Recepční má na něj telefon a do pár minut je zde. Neurčitě slibujeme, sami nevíme, jak si nastavíme program. Konečně zase v posteli a osprchovaní.