Buddha day

Je neděle, 13.1.2013. Píšu vždy s jednodenním zpožděním, protože v tom čase mám chaos. Usnul jsem po 4. hodině a v 7,00 už nás probouzel budík. Pro moje tělo je to pořád jako vstávat v 1,00 v noci. Hned jsem zase usnul, jen na chvilku, Martinka mě nechala, ale já hned otevřel oči. Bylo už půl 11té. Rychle jsme se vypakovali z hotelu někam nasnídat a po chvilce cesty nás odchytil opět jeden uctivý Thajec. Mluvil dobře anglicky, opět nás vítal v Thajsku a dal dobré rady pro dnešní den. Nevěděli jsme, že je to den Buddhy, což je pro Thajce velký svátek. Sjíždí se celé rodiny, které navštěvují chrámy a přináší Buddhovi dárky, modlí se. Proto jsou otevřeny i chrámy, které jsou jinak zavřeny a tuktukáři vozí turisty třeba celý den jen za 20 báthů! Prý jim dnešní den platí Shell. Když nám vše dopodrobna popsal a začmáral celou mapu, co musíme vidět, ještě nám odchytil Tuktuk a důrazně upozornil řidiče na těch 20 báthů. A tak jsme vyrazili nejprve na Zlatého Buddhu, potom na Lucky Buddhu, potom na dalšího Buddhu. U Zlatého, který měří asi 60m, mě to tak přišlo, prodávala ptáčnice klece s ptáčky. Prý je máme vypustit s přáním Buddhovi. Martina se toho ujala a s dojetím ty mrňousky vypustila na svobodu. Klec jsme zase vrátili. Tuktukář na nás trpělivě vždy čekal, až nám to už bylo nepříjemné, tak jsme ho požádali, ať nás odveze ke Královskému paláci, že to bude naše konečná. Stalo se a my se ocitli v největším shromaždišti lidu. Jenže já ještě nesnídal a z té hitparády Chrámů jsem byl vyčerpaný. Toužil jsem po klidném místě někde pod stromem, bez lidí, jen se zpěvem ptactva. Tady to však rozhodně takto nevypadalo. Tržiště vedle paláce vydávalo opojné vůně thajské kuchyně, tam tedy vedly naše první kroky. Bylo to výborné i s banánovým koktejlem. Vstupujeme do areálu palácového komplexu, který je tím nejkrásnějším, co Bangkok nabízí. Vstup je 500 báthů na osobu. Zahalená ramena a kalhoty pod kolena samozřejmostí. Takhle my rozhodně oblečení nejsme. Přesto to v těch davech riskneme. Chyba. Po chvíli nás policisté nebo vojáci, nevím, obrátí směrem ven. Znovu máme problém, protože vycházíme východem určeným jen pro automobily. Někdo za námi křičí, ale neohlížíme se. Buď nás zastřelí nebo projdeme! Přece to nebudeme zase celé obcházet. Podařilo se. Hledáme nějaký stánek nebo obchůdek, kde si dokoupíme vhodný oděv. Nakonec na hlavní třídě u milé staré paní pořizuji bezva bílou tuniku s thajským drakem a Marťa vkusnou zavinovačku se slony. Za 400 báthů. Teď vypadáme jako místní, jen si to o nás nikdo nemyslí. Martina září svými blond vlasy do dálky, já asi působím jako něco mezi rozhazovačným Němcem a dolary nacpaným amíkem. Soudím tak dle toho, že se na nás neustále vrhají nahaněči na všelico. V komplexu královského paláce je to nádhera. Nedá se to popisovat slovy, musí se to vidět. Přidám nějaké foto nebo video. Zbytek večera trávíme v oblasti Khao San, opět ochutnáváme a očumujeme a bloudíme, až nás tak bolí nohy, že podlehneme nabídce na masáž. 30 minut za 120 báthů nám přijde rozumné. Po masáži nohou se vznášíme metr nad zemí. Blahem ani nemluvíme. Dorazíme do našeho včerejšího bistra a tentokrát Martina dostane svou černou kávu. Já zůstávám i u Ice, protože je to jako zmrzlina, hodně sladká, a to já můžu. Při kávě se znovu vracíme k tématu masáží, protože salon máme hned vedle hotelu a padá rozhodnutí. Když jsme v Thajsku, musíme to vyzkoušet na celém těle. Dáváme si olejovou, celotělovou masáž po dobu jedné hodiny za 350 báthů. A tu péči bychom přáli každému unavenému a zablokovanému tělu. Sedmé nebe! Oba jsme se potom ohnuli až k zemi. Myslím, že v tu chvíli jsme na thajských masážích získali závislost. Tak tedy honem do postýlky, napsat blog, podívat se do emailu, pusu a spinkat! Opět usínám po 4té ráno, dřív mé tělo prostě odmítá. Uvidíme, jak to půjde dál.