Obrázky z cesty

21.1.-22.1.2013 Laos – Thakhek

Ráno se probouzíme krásně odpočatí, hotýlek je tichý, postele široké a tvrdé, postavený z cihel, ani jsme nepoužili klimatizaci. Vyrážíme do města a zjišťujeme, že jsme 200 m od autobusového nádraží, což je výhoda při odjezdu, ale 4 km od centra. Bereme tuktuk za 40.000 kipů, což je asi 100,- korun. Centrum je zde hlavně kolem nábřeží Mekongu. Vybíráme si restauraci pod širým nebem a objednáváme vaječnou omeletu a fresh. Obsluhuje nás malá, snad 20ti letá Laosanka a sedá si k nám ke stolu, udiveně sahá Martině na nehty, obdivuje její kytku ve vlasech, ale tak hezky, dětsky, bezelstně. Když nám donese omeletu, sedne si proti Martině a rozkrájí jí jídlo na kousky a snad by jí krmila, kdyby se nechala. Zvláštní. Procházíme se po okolí a jdeme do největšího hotelu získat nějaké informace. S jednoduchou mapkou vyrážíme hledat doporučovanou půjčovnu motorek. Všude mají poloautomaty za stejnou cenu na den, 50.000 kipů, 125,- korun. U Laosana, který mluví dobře anglicky se domlouváme, musím mu tam nechat pas jako zástavu. Nedoporučuje se to, ale tato půjčovna u řeky na hlavní třídě je prověřená turisty. Když vyjedeme z města, asi po 4 km je odbočka k jeskyním. Sjíždíme ze silnice a jsme v překrásné přírodě. Pak se vracíme na silnici a chceme pokračovat, když v tom ucítím, jak se my smýkne zadní kolo. Hned zastavuji a vidím, že máme duši prrázdnou. Píchli jsme! Ó Buddho! Proč? Prodavačky melounů u silnice nám nerozumí ani slovo, musíme si poradit sami. Máváme v protisměru na první dodávku co jede a ona zastavuje! Rukama, nohama vysvětlujeme a pán s paní nás prý odvezou do města, zpět do půjčovny. Společnými silami, i ženy, nakládáme motorku na dodávku, usedáme na pytel s rýží a jedeme. Opravdu nás dovezli a nic nechtěli, přesto jsem jim zaplatil. Tohle bylo štěstí. Motorku jsme vrátili, sice s problémy, ale dostal jsem zpátky i svůj pas, a přesto, že na nás zkoušeli, že chtějí zaplatit opravu duše, nedali jsme se, a vrátili nám alespoň polovinu ceny. Celé to pozoroval běloch se psem, který se s námi pak dal do řeči. Je to Němec, žije zde už 4 roky a má půjčovnu o pár desítek metrů dál. Prý, pokud tu chceme jezdit country side, měli bychom mít silnější moto s tlustými pneu. No jo, ale to, co půjčuje, to jsou 250ky, vysoké crosy! V životě jsem na tom neseděl a nehodlám se s Marťou někde v odlehlých končinách Laosu pomlátit. Jeho nabídku odmítám a on nám ochotně podává spoustu zajímavých a důležitých informací. Působí na nás velmi seriózně. Kupujeme si u něj opravdovou, pořádnou mapu Laosu, kterou jinde nemají. Před odchodem nám nabízí, že by se mu měla večer vrátit 14 dní stará Honda 125 ccm, automat, na tlustých kolech. Pokud se vrátí, je k mání za 25 USD. Moc se mi do toho nechce, není zde žádné pojištění, když se cokoli stane, všechno budeme platit, motorka stojí 250.000 USD, to bychom se nedoplatili. V hlavě se mi honí hrůzné scenáře, jak nám jí před hotelem v noci ukradnou, že je to určitě nějaký podvod na nás, blbečky z Evropy. Martinka je ale přesvědčená, že je to slušný chlap, ona má totiž čuch na lidi a není tak ze všeho vystrašená jako já. Nakonec mě ukecá a jdeme do toho. Večer na Hondě odjíždíme do našeho hotelu. Motorka budí velkou pozornost. Všichni jí okukují a za jízdy se otáčejí, div nespadnou. Tohle tady nikdo nemá, což je výhoda, tu si nikdo nedovolí ukradnout. Přesto mám divoké spaní. Několikrát v noci jsem se šel pro jistotu podívat, jestli tam pořád stojí. 250.000 USD! Ale byla to dobrá volba. S pocitem jistoty jsme druhý den projeli oblast ve středu Laosu, napříč jezery a vesnicemi. Opravdový Laos, kam se běžný turista nedostane. Lidé, nedotčení turismem, prostí, chudí a velmi milí a přátelští. Navštívili jsme jednu vesnici, kde jsme popili kávu a mohli pozorovat běžný život. Oni při jídle mlaskají jako opičky.! Tak kvůli tomu, jsme museli nasednout do pašeráckého busu. Už je nám jasné, že Buddha vede naše kroky správným směrem. Na zpáteční cestě si zajíždíme k malebné řece, kde ze sebe smýváme prach z cesty a večer vracíme Hondu v pořádku. Bez problému je nám vrácen pas, vše velmi seriózní a bezpečné. Němec nám dává tip na No.1 v Thakheku na večeři a opět nezklamal. Bylo to luxusní pošmáknutíčko. Pokud budete někdy v Thakheku, vyhledejte ho. Je jediný, kdo tu půjčuje crosové motorky. Je možné si ho zároveň najmout i jako průvodce na moto trip. My ho můžeme jen doporučit. No a po večeři bereme tuktuka a jedeme na busstation, kde nám jede ve 22,00 bus do Pakse. Klesáme zase Laosem k jihu, kolem Mekongu, abychom se dostali do Kambodži. Autobus, který přijel vypadá z venku slušně, uvnitř je to hnojárna. V Pakse bychom měli být ráno kolem šesté. Nejsme si jisti, zda je to opravdu náš bus, protože před chvílí nás lákali do dvoupatráku. Prý můžeme jet do Pakse čímkoli, co pojede. My, po našich zkušenostech trváme na tom, že pojedeme tím, co jsme si zaplatili. Byla to asi chyba. Autobus jede jako šílený, silnice není silnice, ale tankodrom. Jedinou výhodou je, že v něm jede pár místních, tedy jsme si mohli zabrat každý jedno dvojsedadlo pro sebe a snažíme se usnout. Nejde to. Všechno se třese, mám pocit, že na mne vypadne okno, chvílemi se sotva udržím na sedadle. Zaujímám neskutečné polohy s batohem pod hlavou. Raději nic nespustit z očí. Je to jízda hrůzy, ale říkáme si, že když je to dobré pro Lao people, je to dobré i pro nás. Takhle se tu žije. Nakonec nějak usneme a probudíme se, až když volají, že jsme v Pakse. Ale to je už středa, 23.1.2013

P.S. Lily jsme druhý den v Thakheku potkali s holkama na motorkách. Vítali jsme se jako ti, co spolu prožili velké dobrodružství. Vyměnili jsme si e-maily a vzájemně se pozvali do Prahy a do Thajska. Pak Martinku napadlo, že bychom se mohli konečně představit. Hodně jsme se tomu nasmáli, že jsme na to vlastně ani neměli čas. No tohle budeme dlouho vzpomínat, protože to je, na cestování „na divoko“, to krásné.