Ráno jsme včas připraveni před hotelem. Přijíždí chlápek na motorce a po jednom nás odváží ke svozu na bus. Ještě, že to nebyl obchodník s bílým masem! Je to ale asi jen 500 metrů, to bychom přeci snad došli, ne? Za chvíli přijíždí minivan, ve kterém už sedí asi 8 lidí. Jsme plní. Musíme odevzdat potvrzení o zaplacení a jedeme. Do Da Nangu, asi 50 km. Je tu letiště a vystupují zde dva cestující. Pak nás řidič odváží někam na kraj města a zajíždí do jakéhosi dvora, kde stojí náš bus. Vypadá nově, opět luxusně, u lehátek lahev s vodou, vše jak má být. Jenom je kolem něj podezřelý ruch. Nakládá se vše možné. Pytle s limetkami, krabice s neznámým obsahem, chybí jen slepice a prasata. Posádka vypadá spíš jako banda řidičů kamionu. Střecha busu je už plná. Máme odjíždět v 7, 00, ale nic tomu nenapovídá. Je nás tu 6 cestujících. My dva, a jak se později dovídáme, parta studentek z Číny, z nichž dvě Thajky, jedna Polka a jedna Ruska. Jedna z Thajek, později se dovídáme, že Lily, dost běduje.Přesto, že nás „pašeráci“ uklidňují, že odjíždíme v 7,00 a ukazují to na prstech, je čtvrt na 8. Už teď je to podezřelé. Nakonec odjíždíme po osmé a jsme spokojení, protože před sebou máme den pohodlného cestování. Uličky jsou sice plné limetek, na nich rohože, abychom mohli chodit, zadní část busu nacpaná nějakým pašem, ale posádka, fakt vypadající divně, se chová normálně. Seznamujeme se se studentkami a stále se divíme tomu, že bus zastavuje snad každý kilometr a přibírá další a další náklad, občas i nějakého pasažéra. Od dvou mladých Australanů se dozvídáme, že jedou do Vientiane, hlavního města a mají tam být za 24 hodin tímto busem. Trochu nás to udivuje, ale je to naším směrem, tak asi ze Sawanaketh pokračují dál.
No, cesta je šílená. Jedeme průměrnou rychlostí 40-50 km za hodinu, neboť jsme přetížení. Pašeráci nám pouští samá brutální videa o zabijácích a mafiánech. Mám divný pocit a Martinka jim dost nedůvěřuje. Studentky asi také ne, ale proč podléhat paranoie? Když se blížíme k hranicím, říkáme si v legraci, že určitě budeme mít velké zpoždění, než celý ten náklad proclí. Dělám si legraci, že to mají určitě zaplacené, protože když nás zastaví policie, řidič mu něco řekne a jedeme bez potíží dál. Na hranicích běžná procedura, chtějí po nás 30 USD za vízum do Laosu. Protože už ničemu nevěříme, vzpouzíme se, chceme vidět předpis, protože se to tu nikde nepíše. Úředník odhodí naše pasy na vedlejší stůl a diskuze končí. Ptáme se thajských studentek, jak to tu vlastně je, oni nám vysvětlují, že pro ně jsou jiné předpisy, než pro turisty mimo Asii. Že je vše v pořádku nám potvrzuje ještě jeden Američan. Sklopíme uši a jdeme zaplatit. Úředník je naštvaný, ale nakonec jako poslední procházíme hranicí. Teď jsou nějak naštvaní i pašeráci, kteří jsou již kupodivu na druhé straně a popohání nás do autobusu, jako by šlo o život. Od Vietnamu jedeme silnicí na Sawanakhet a posádka nám potvrzuje, že dorazíme kolem sedmé, osmé, na prstech ukazují deset. Čert aby se v tom vyznal. Nicméně kolem osmé večer asi 200 km od cíle nám praskne zadní pneumatika. Není divu. Po dvaceti minutách pokračujeme v krasojízdě, ale jen asi 2 km, protože pánové jdou večeřet. Už z toho máme legraci, tohle je prostě špatnej trip.
Konečně pouští zajímavý film o americkém chlapci v Číně, kterého tam šikanují a on se učí bojové umění. Všichni jsme zakoukaní a najednou autobus zastavuje, že ti co jedou do Sawanakethu vystupují, protože jsme tu. Je sice už 22,00, ale hurá, konečně ta strastiplná cesta končí. Nás šest vypadne z autobusu do potemnělé, hlavní třídy města, bus hned zavírá dveře a odjíždí. Kde se vzali, tu se vzali, záhadní tuktukáři. Kam prý jedeme? Říkáme, že do centra Sawanakethu a oni se velmi diví. Sawanaketh je prý 40 km odtud. Teď se divíme i my! Holky se hroutí, ale v pospolitosti je síla. Aktivní a nedůvěřivá Lily jim nevěří a jde se ptát do nedaleko stojícího autobusu. Já žhavím GPS a zjišťuji, že jsme opravdu 29 km od cíle. Ti gangsteři s námi nechtěli dělat zajížďku a takhle to mohou vzít rovnou na Vientiane! Parchanti! Nepříjemná situace. Lily se vrací s tím, že bus náhodou jede do Thakheku, o kterém jsme se v průběhu dne bavili, že je to překrásné místo v centrálním Laosu, kde si je možné půjčit motorku a jezdit po okolí, vykoupat se v řece, poznat místní lidi. Tak to je náhoda! Řidič nás tam odveze za 4 USD na osobu. Odjíždí hned. Moc dlouho neváháme a rozhodujeme se pro. Lily má velkou výhodu jazyka a je o nás velmi pečující. Domlouvá za jízdy s řidičem a průvodčím nějaký levný hotel v místě. Kupodivu, když dorazíme do Thakheku, řidič zastavuje před hotelem a průvodčí se jde zeptat dovnitř. Pokoje mají hned ve vedlejším hotelu a protože už je půlnoc, my bereme ten za 13 USD. Holky jdou ještě dál do města najít něco levnějšího. Loučíme se a děkujeme, s tím, že bychom se měli zítra určitě někde potkat. Hotel je v krásném lao stylu, zatím nejlepší, co jsme měli. Buddha vede naše kroky a ani tentokrát nezklamal.
