Pakse – Champassak – jede nám to

     Protože máme neblahé zkušenosti, jsme opatrnější. Volání, že jsme v Pakse moc nevěříme. Jsou 4 hodiny ráno, dvě až tři hodiny před oficielním časem příjezdu. Před námi je sice nápis Pakse market, ale raději vyndavám GPS a zjišťuji, že od Pakse jsme 288 km. Polévá nás pot. To snad není možné! Copak i Laosané jsou podvodníci? Z autobusu se opět vynáší bedny se zeleninou a všichni vystupují. Jsou to prodejci, kteří jeli na trh. Zase jsou tu tuktukáři a nabízejí, že nás odvezou. Raději nevylézáme z busu. Znovu se dívám do GPS a vidím, že jsem zadal špatný průjezdní bod! Ne! Jsme v Pakse! 1,3 km do centra. Přesto říkáme řidiči i průvodčímu, že tu vystupovat nebudeme, že chceme na busstation in centrum. Prý si máme vzít tuktuk. Jsme tvrdí, když vše vyloží, znovu vyrážíme. Sleduji pohyb busu na GPS a vidím, že od centra se vzdalujeme. Když jsme na 3 km, chceme, aby zastavili. Ukazuji jim GPS, kde jsme a kam nás mají odvézt. Opravdu se k tomu nemají. Řidič naštvaně vypíná motor a zhasíná uvnitř světla, abychom neviděli do mapy. Když vyhrožujeme, že zavoláme policii, odchází za autobusu a usedají v pouličním bistru. Moc dobře vědí, že se s policií nedomluvíme, protože policisté neovládají jazyky. Navíc, než bychom sse někam dovolali.. Martinka to nechce vzdát, je v bojovné náladě. Já si myslím, že pokud je přesvědčíme k další jízdě, odvezou nás ještě dál od centra. Navíc pozoruji, jak se vzrušeně baví a je tam asi deset chlapů. Jeden přichází a ptá se, zajímá se, vypadá poctivě, zda chceme na VIP busstation. Jenže my nevíme, kde to je, v mapě to není, na GPS také ne, tak pořád jen opakujeme – centrum. Po deseti minutách přesvědčím Marťu, že nejbezpečnější bude vystoupit a vydat se do centra pěšky. Tak daleko to není a máme GPS. Za dvě hodiny se rozední a to už budeme dávno v centru a nejdeme si hotel. Když to nikdo z nich nečeká, vystupujeme z busu a bez pozdravu odcházíme do probouzejícího se Pakse. Nic zajímavého tu není. Stejné ulice, jaké už známe z Vietnamských měst, navíc tohle je opravdu provincie. Se svítáním jsme v centru, což je hlavně busstation, kam nás asi měli odvézt. Je zde plno tuktukářů a nabízí nám odvoz do Champassaku, kam se chceme přesunout, ale až zítra. Jen tak se zajímáme o ceny a odchytí nás slušně vypadající Laosan, asi nějaká velká šajba zde na nádraží. Ale bez vytáček nám podal všechny informace, dal i vizitku a tel. kontakt. Říkáme mu, že ještě nevíme, jak budeme pokračovat na cestě, že si chceme prohlédnout Pakse. Prý tu nic není, věttšinou se zde odjíždí buď na výlety do okolí nebo pokračuje do Champassaku či 4000 ostrovů. Když tak prý odjíždí v 8,00. Naše pocity jsou s ním v souladu. To co jsme z Pakse viděli, nás nezaujalo, zbytek si prohlížíme nyní. Nakonec se rozhodujeme, že budeme pokračovat do Champassaku, kde chceme navštívit nejvýznamnějsí laoskou památku Wat Phu, zbytky starobylého dvojchrámí. Je to asi 45 km a tenhle chlápek nám dá řidiče s minivanem za 100.000 kipů a dokonce nebudeme muset přívozem přes Mekong. Jak řekl, tak učinil. V 8,00 si nás vyzvedl v blízké kavárně a opouštíme Pakse. Po cestě jsme se málem srazili s klukem s rikšou, asi usnul a jel nám přímo pod kola. Řidič ho na poslední chvíli asi probudil troubením. Dost nepříjemný zážitek. Před 9tou jsme v Champassaku, nacházíme velmi slušné ubytování, 50.000 kipů za pokoj, káva zdarma. Půjčujeme si motorku za 70.000 kipů, Martina využívá nepozornosti obsluhy a v nestřežené chvíli bere zpět můj pas. Chlápek si toho ani nevšiml. Takto bych o pas mohl rychle přijít. Posnídáme a vyrážíme na motorce do asi 10 km vzáleného Wat Phu. Je snad 40 stupňů, ale tohle musíme vidět.

     Odpoledne je potřeba přeprat naše propocené a zaprášené oblečení, ujímá se toho Martinka, já usínám povrchním spánkem. Probouzím se v podvečer. Zatímco jsem spal, Marťa objevila cestovku, zjistila spoustu informací o přesunu na 4000 ostrovů, poklábosila s francouzskými důchodci, kteří jí chtěli do party na zítřejší boat trip po Mekongu, objevila super restauraci s výhledem na Mekong, kde vaří speciality, které máme rádi, za směšné ceny a všude všem vyprávěla, že její manžel právě spí. Večer mě pak cizí lidé zdravili, usmívali se, jako by mne znali.Šikulka, ta Martinka. Já se jen vybatolil z hotelu, přišel to dojednat a dobře se najedl. Co chtít víc? Nedám!