Z laosu do Kambodži

Champassak je vesnice, v podstatě jedna dlouhá ulice. Je tu ale klid. Posnídáme vajíčka, která nám připraví přímo v guesthousu a vyrážíme čekat před cestovku, kde by nás měl vyzvednout minivan a odvézt nás na přívoz. Na druhé straně Mekongu pro nás přijede autobus, kterým se přesuneme do oblasti 4000 ostrovů, což už je na hranici Laosu s Kambodžou. Na autobus čekáme asi půl hodiny, ale nakonec přijíždí. Sotva se do něj všichni vejdeme. Když už jsou všechna sedadla obsazená, do uličky přidá řidič plastové židličky. Starostmi s bezpečností si tu nikdo hlavu neláme. Po několika hodinách jízdy se ocitáme v přístavní oblasti, kde se můžeme nalodit na bárku, která nás převeze na jeden větší ostrov Don Det. Předtím ještě navštívíme jednu ze dvou přepravních kanceláří a dojednáváme cestu do Kambodži. Máme štěstí, kancelář vede sympatický a ochotný Kambodžan, který nám hodně poradí, navíc jeho servis je takový, že veškeré formality s přechodem hranice vyřídíme už s ním. Hranici jen projdeme. Vízum do Kambodži nás bude stát 25 USD, dalších 5 USD je na výstupní a vstupní poplatky a tzv. úřednické poplatky. Plavba na ostrov je poklidná, Mekong není moře. Asi za půl hodiny vystupujeme. Naše představy o romantice berou za své. Molem začíná jedna dlouhá ulice guesthousů, krámků a restaurací. V jedné něco slaví velká skupina asi místních, všichni milují karaoke, a tak hlasitá hudba a falešný zpěv přehlušují všechno ostatní. Rozhlížíme se a dohadujeme o dalším plánu. Trochu to zaskřípe, ale nakonec bereme kola za 25,- Kč a vyrážíme podél ostrova hledat ubytování dál od tohoto místa. Asi po kilometru objevujeme slušné bungalovy, v recepci, což je stůl pod stříškou, sedí běloch, jak se ukáže, tak Francouz, vypadá to tu čistě na ty poměry, a tak se ubytujeme. Místo je to romantické, daleko od hluku centra, přímo u řeky plné malých a maličkých zelených ostrůvků. Před verandou kokosová palma, na verandě houpací sítě. Vybalujeme se a využíváme toho, že máme kola. Jedeme na další průzkum. Cestička vede po břehu mezi domky domorodců. Můžeme vidět tradiční způsob života. Nakonec se dostáváme k mostu, který náš ostrov spojuje s dalším, větším ostrovem. Když ho přejedeme, sedí na konci mladík na židli a mává mi před očima nějakými lístky, a že chce 15000 kipů. Už jsem to četl na Netu, že se zde vybírá mýto, ale nikde žádný nápis není, tak se mi to nezdá. Ptám se ho, proč? Z jakého důvodu chce zaplatit. Říká, že na ostrově je možné pozorovat delfíny, zaplavat si a já nevím, co ještě za atrakce. Aha? Takže to není za přejezd mostu? Nemáme zájem o delfíny ani nic jiného, jedeme do restaurace, jasný? Zklamaně a naštvaně nás nechává být a my pokračujeme. Zakotvíme na příjemné verandě místní občerstvovny, kde si dáme skvělý fresh z manga a mladého kokosu s banánem. Příjemné je, že se tu u nízkých stolků leží. Jsme docela unavení, a tak se vracíme zpátky. Musíme ještě vrátit kola, a protože se brzy stmívá, čeká nás cesta po tmě do naší chatrče. Večer zakončujeme večeří u Francouze, který nám domlouvá loď zpátky na pevninu za 40000 kipů a nalodíme se hned u bungalovu. Skvělá zpráva na konec dne.

Ráno se balíme, ani nesnídáme s tím, že něco pojíme na druhém břehu. Místní rybář nás naloží do své velké kanoe s motorem. Sedíme na zemi a za sebou, je to vratké, ale Laosan v klidu kormidluje mezi ostrůvky a za chvíli jsme opět na břehu. Máme chvíli čas, fotím ten ranní ruch na trhu a v přístavu. Ochutnáváme místní sladké pečivo, něco jako koblihy s nějakou zeleninovo-oříškovou náplní. Pak honem do kanceláře vyplnit dokumenty ohledně víza a čekat na odjezd. Do Siem Reapu v Kambodži nás čeká dlouhá cesta, více jak dvanáct hodin. Na hranicích vše probíhá dle dohody, ti kteří nevyužili servis společnosti, ale chtěli si to vyřídit sami, ušetřili 2 USD za úřednický poplatek. V přestávce, kterou na hranici máme, potkáváme manžele, on Ital, ona Slovenka, žijící někde mezi Milánem a Benátkami. Opět si vyměňujeme mnoho neocenitelných rad a zkušeností. Oni jedou do Phnom Penu, hlavního města. Nevíme, jak jízda bude vypadat, protože časově to vychází, že buď dojedeme v danou dobu do Phnom Penu nebo do Siem Reapu. Na obou místech ale nemůžeme být současně. Rozuzlení přichází v podvečer, kdy nás, cestující do Siem Reapu, přesazují do jiného autobusu. Je to opět taková „plečka“, ale my už se moc nedivíme. Hlavně, že jedeme. Ještě než nás přesadí, někde v noci nakládáme další zboží a pasažéry. V busu je toaleta, Martinka si odskakuje na malou. Jsem v klidu. Když se autobus rozjíždí, Marťa ještě není zpátky, ale jsem v klidu. Letmo kouknu z okna a vidím blond vlasy a červenou mikinu. Krve by se ve mně nedořezal, nějací lidé ještě stíhají bušit z venku do autobusu, který hned zastaví. Marťa byla na toaletě vevnitř, ale jak nakládali to zboží, ucpali balíky schody, tak vystoupila a chtěla jít zpátky předními dveřmi. To ale nevěděl řidič. Nevím, jak by to dopadlo, mohli jsme to také zjistit třeba po hodině jízdy! Před půlnocí nás probouzí hláška, že jsme na místě. Zase nějaký okraj města. Bus je obklopený tuktukáři, všichni jsme rozespalí a oni útočí jako vosy. Jeden mladý, že prý nás odveze za 5 USD a jestli prý budeme chtít jeho služby i zítra. Říkáme, že nevíme a on, že tedy nás neodveze a odchází. Jdeme z toho zmatku ven, o kus dál vytahuji GPS, abychom věděli, kde vlastně jsme. Do centra je to asi 8 km. Najednou ze tmy vybíhá vytáhlý mladík, hned „sér, tuktuk“. Chceme odvézt do centra a ještě doporučit nějaký slušný, levný hotel. Nic není problém, je to možné za 2 USD. Prý máme jít s ním, tuktuk má u kamaráda na dvorku. Mizí ve tmě. Do temné uličky se nám za ním jít nechce, říkáme mu, ať přijede sem. Chápe a omlouvá se, za chviličku už je u nás i se svým strojem. Zaveze nás ke třem guesthousům. První smrdí, druhý je drahý, třetí nám vyhovuje cenou i velikostí pokoje. V recepci se nám tuktukář představuje, jmenuje se Long, a prosí nás, abychom mu dali vydělat a objednali si jeho služby. Recepční má na něj telefon a do pár minut je zde. Neurčitě slibujeme, sami nevíme, jak si nastavíme program. Konečně zase v posteli a osprchovaní.