Poslední?

Sihanoukville – Bangkok, přeprava skotu

     U mola si dáváme naposledy shake z manga u známé domorodkyně a vyhlížíme naší bárku. Kdyby žádná loď nepřijela, vůbec by nás to nemrzelo. Martinka však po chvíli zjišťuje, že loď kotví u jiného mola, než obvykle. Nastupujeme na poslední chvíli a loučíme se s ostrovem. Moře je klidné jako rybník, nemusím se bát o svůj žaludek. Je něco po 14,00 a za tři hodiny budeme v Sihanoukville, odkud v 19,30 odjedeme nočním busem do Bangkoku. Měli bychom tam být za 12 hodin. Asi po hodině plavby začíná moře divočet. Už je těžké se udržet na nohou, jen Martinka se zcela v klidu sluní na pravoboku. V okamžiku, kdy jsem málem přepadl přes palubu, raději usedám na zem. Hlavu mezi kolena a snažím se podřimovat, abych to houpání zaspal. V okamžiku, kdy uhýbám turistce, která běží zvracet, se přišpendlím na lavičku k zábradlí a opět se věnuji pozorování horizontu. Můj žaludek to trochu uklidňuje. Plavba je dlouhá, ale před přistáním se moře zase utiší. Jsme na souši! Trochu se orientujeme a bereme Tuktuk, abychom se dostali na místo odjezdu. Sihanoukville není pro nás. Jsou zde sice pláže obklopené luxusními hotely, ale po pěti dnech strávených na ostrově nám to tu připadá jako v italském Bibione. Tuktukáři nabízím cenu za odvoz, kterou podezřele rychle přijímá. Za chvíli zjišťujeme, proč. Cíl naší jízdy je asi 1 km daleko! No nic. Naše jízdenky jsou zabukované, vše šlape jak na drátkách, jdeme ještě povečeřet a pak pro nás přichází kluk, že prý nás dovede k autobusu. Bereme batohy a naskakujeme do přistaveného tuktuku, kde již sedí postarší turista s kufry. Do tuktuku nasedáme každý z jedné strany a turista nás vyděšeně pozoruje. Ptá se, kam jedeme, odpovídáme, že taky do Bangkoku. On ještě s větší hrůzou v očích, že on ale ne! V tu chvíli už nás ale mladík volá, že tuktukem nejedeme, že autobus stojí za rohem. Hrozně se tomu směje, my taky, vystupujeme a úžaslému turistovi, stále smá pusou otevřenou, se omlouváme. Asi si oddechl, chudák. Trochu jsme již na té naší cestě zvlčili. Autobus je čistý, opět máme dvoulůžko, hned v předu, těším se, že se vyspím. Je to ale jízda! Ten sleeping bus staví snad každou hodinu, vždy rozsvítí, něco se řeší. Už si z toho děláme legraci. Tohle je teror bus! Občas se podívám do navigace a vidím, že se vracíme zpět do Siem Reapu přes Phnom Pen. Nechápu, jak to takto můžeme stihnout za 12 hodin? Vždyť naše jízda má být directly na hranice. Už v Siem Reapu nás prodávají jiné dopravní společnosti a musíme čekat asi hodinu na jiný autobus. Ten už není spací. Nemá žádný smysl se hádat. Dělají si tu s bělochy co chtějí a pro jistotu v takových případech ničemu nerozumí. Když nás přeskládají z asi tří autobusů do normálního, opět vyrážíme směr Poipet, což je hraniční přechod mezi Kambodžou a Thajskem. Cestou se dozvídáme od jiných, podobně naladěných cestovatelů, že na hranici se obvykle čeká tři hodiny, že nás budou před hranicí přesazovat, za hranicí zase do minivanů, že to přesazování je vždy u nějaké restaurace, kde se čeká třeba hodinu, aby bílý muž utratil co nejvíc svých dolárků. Když to tak počítáme, zase si s nadsázkou říkáme, že takhle do Bangkoku dorazíme večer. Nakonec to bylo všechno přesně tak. Před hranicí nás vysadili v nějaké garáži, kde nás opět třídili, kdo kam jede, olepili barevnými nálepkami, aby nás rozpoznali. Připadali jsme si opravdu jako převážený skot. Informací minimum, stále se musíme ozývat. Nakonec se vždy objevil někdo zodpovědný, kdo nás strčil zase do jiného autobusu a pár desítek metrů popovezl.
     V Poipetu je rušno. Je to snad nejživější hraniční přechod. Tady jsou k vidění náklaďáčky, které mají naloženo třeba i třikrát tolik, než je jejich velikost. Lidé proudí sem tam, čile se tu obchoduje. Turisté stojí ve frontách. Nejdříve výstup z Kambodži, pak vstup do Thajska. Zvládli jsme to za dvě a půl hodiny. Pak čekáme další půl hodinu, než nás minivan odveze asi kilometr a zase nás vysadí u restaurace. Kdo se nají, toho zase naloží a už může vyrazit směr Bangkok. Ze zásady, tady teda jíst nebudeme! Čekáme trochu déle, ale na nálepce máme pořadové číslo, takže jakmile odchází lidé s číslem blízko nás, prostě nasedneme a už se nenecháme vysadit. Je fakt, že už se o to nikdo z organizátorů této děsivé jízdy nepokouší. Tak tedy jedeme. Vždy, asi po sto km, musí minivan zajet k plynové čerpací stanici, načerpat plyn. A protože při čerpání se nesmí zůstat ve vozidle, opět musíme vždy vystoupit. A vždy je tam nějaká prodejna! Všiml jsem si,  že řidič vždy dostane nějaký kupon, asi za to, že nás přivezl zrovna sem. Cestování v minivanu je také nepohodlné. Sedačky jsou prostě mrňavé, protože asiati jsou mrňaví. Připadám si jako rodič prvňáčka na třídní schůzce, co musí sedět v té malé školní lavici. Za tmy přijíždíme do Bangkoku. Je to úleva, mít to za sebou a být zase na známém místě. Cesta z Koh Rongu nám trvala Téměř 29 hodin. Nemytí, upocení, hladoví a dolámaní, vyrážíme hledat ubytování blízko Khao San. Máme štěstí, nacházíme doporučený guest house New Joe a mají poslední volný pokoj za 210,- Kč. Bereme i se švábem v koupelně a extra super pružnými postelemi, co by mohly sloužit jako trampolíny, nejsme z cukru.

Máme rádi Bangkok

     V Bangkoku už se budeme jen flákat a užívat si ho. Nejprve ale musíme změnit guest house, protože se šváby se nám bydlet nechce. Opět máme neskutečné štěstí, když pár kroků od Khao San v ulici Tanao objeví Martinka guest house At Home. Jak příznačný název. Tiché místo, u recepce vyzout boty, rodinný podnik. Cena 600 báthů za pokoj. Tady zůstaneme až do konce. Ještě ten den si Marťa zaplatí kurz thajské kuchyně o několik desítek metrů vedle a jako jediná absolventka ten večer, navazuje velmi přátelský a blízký vztah s dvěma thajskými dívkami, které kurz vedou jako přivýdělek ke studiu. Já tam jen sedím, fotím a filmuji, a cpu do sebe vše, co Marťa uvaří. Samé lahůdky, nevím, jak se to do mě mohlo vejít. Nakonec s děvčaty Pan a Michel tančíme jejich   národní tanec a všichni se bavíme. Při loučení má Pan slzy v očích a děláme společnou fotografii. Pozvání do Prahy přijímají, tak snad se ještě někdy uvidíme.
Podnikáme projížďku po kanálech, navštívíme plovoucí market, chrám Wat Pho, zlatého ležícího Buddhu dlouhého víc jak 40 m. Vydáváme se do Tiger templ, kde mniši chovají tygry a velmi dobře na tom vydělávají. Odvážíme si odtud alespoň krásné fotografie. Projedeme se na slonech, což je taková pouťová atrakce, pak se necháme táhnout kouřícím člunem na bambusovém voru, abychom se zpět splavili po  proudu k místu, kde nám připraví oběd. V Bangkoku strávíme několik hodin na příjemném místě Gold Mount, odkud je možné přehlédnout celé město. Ale především, chceme nakupovat! Prostě shoping! Tuhle tvář Bangkoku vůbec neznáme. Obchodní centra BMK nebo IT centre Pantip jsou obrovská. V Evropě nic takového nenajdete. Např. na BMK jeden den nestačí, je to tak na týden. Vše je klimatizované, dobře se zde dá najíst. Nakupujeme dárky a když dojde hotovost, jdeme platit kartou. V hrůze zjišťujeme, že je znovu zablokovaná. Z mé náhradní karty se nám podaří vyšťourat nějaké drobné, ale na zaplacení nám to nestačí. Tuhle situaci už známe. Musíme se tedy znovu spojit s Prahou, posílám sms po internetu, až se nám podaří dostat na Skype naší babi, která nám hlídá kredit na kartě. Babi vše promptně řeší s bankou a vyplývá  z toho, že karta zablokovaná není, jen to babi neuhlídala a nechala nám na kartě jen 3.000,- Kč. No uznejte, za to se v Bangkoku shoping dělat nedá! Ještě večer je vše napraveno a druhý den dokupujeme, co jsme včera museli opustit. V BMK objevujeme runing sushi za cca 250,- Kč na osobu, sněz co sníš, máš na to hodinu a 15 minut. Krevety jsme si sami připravovali, sushi bylo nejlepší, jaké jsme kdy jedli. Kupujeme oranžový skořepinový kufr, podaří se mi ho usmlouvat na 1000,- Kč. Tohle je taky ráj! A co musíme ještě udělat? Večerní hodinovou masáž nohou. Kde se dá za 150,.- Kč získat hodina laskavé péče unaveným nohám?

Nesnáším loučení...

Čtvrtek, 7.2.2013 dopoledne. Letadlo nám letí několik minut po půlnoci, pak, za asi 17 hodin, jsme v Praze. Nechce se nám. Jsme plní zážitků i lidí. Asi i trochu dojatí, protože opouštíme prostředí, které přes drobné vady bylo velmi přátelské a milé. Vyrazíme ještě naposledy do ulic, vtisknout si tu neopakovatelnou atmosféru do svých srdcí. Už se mi ani nechce psát......