Oškubánci

Budík vyzvání v 7, nám se nechce z postele. Mě, protože jsem nevyspalý, Martince, protože je jí špatně. Přece jen jí dostala nějaká bakterie. Protahujeme spaní do 9, a protože nás čeká hodně zařizování, vyrážíme po 10.hodině do města. Jsme v okrajové čtvrti a chceme do centra. V recepci moc anglicky nemluví, přesto nějakou informaci máme a taky jednoduchý plánek. Město je plné motorek, po silnicích se jich valí stovky. Jdeme dlouho, pak se ptáme a zase to vypadá, jako by nikdo nevěděl, kde je centrum. Možná národní opatření proti špionům. Ale jsou velmi milí. Nakonec vcházíme do banky, kde nám mladá slečna ochotně ukazuje cestu na své podrobné mapě a pak nám jí nechá. Nevěříme, ale je velmi uctivá, odmítnout se to nedá, ale dojalo nás to. Kousek od banky je buddhistická vysoká škola, prohlížíme si areál, Martinka potřebuje najít toaletu. Nakonec se dostane až k děkanovi, který to zařídí. Šikovná holka, já bych se asi posr...! Pozdější cola a suchá bageta zlepší kondici a pokračujeme v bloudění. Po další hodině to vzdáváme. Všechny ulice stejné, lidé sice milí a ochotní, ale těžko se s nimai domlouvá. Na stanici busu se nám podaří od mladých studentů zjistit, co jede do centra a volíme prostě místní dopravu. Cena je úžasná, 5,- Kč na osobu. V autobuse jsme rarita. Turisté místní dopravou nejezdí. Když se konečně protroubíme Ho Či Minovym městem, trvá to další hodinu. Ale jsem v centru. Konečně vidíme i bělochy, ale je to tím, že je zde spousta drahých hotelů. Tady je to úplně jiné město. Než se zorientujeme, jsou u nás chlápci s rikšou. Prý nás odvezou k Saigon River. Odmítáme, víme, že bychom měli být opatrní a těmto atrakcím se vyhýbat. Jsou neodbytní. Prý „only fifteen“. Opravdu? Jo, prý nás odvezou za 15 tisíc. Protože hledáme turistickou kancelář, chci použít tento argument k odmítnutí, ale i tam nás odvezou, dobře to tu znají, kam jezdí turisté. 15 tisíc dongů je 15,- korun na osobu, tak proč ne, Je to zážitek. V té šílené dopravě si připadáme, jako když jsme sem s těma rikšama přijeli z jiného století. A chlapíci šlapou, na kolech žádné převody, proplétají se mezi auty a motorkami. Zařídíme si v turistické kanceláři výlet do delty Mekongu na druhý den, ochotně na nás čekají, zavezou nás k jakési pagodě, které říkají šťastná a nakonec na nábřeží k saigonské řece. Slušný zážitek. Vystupujeme a Marťa ihned takticky mizí se slovy, že u toho mého smlouvání nemusí být. No, ani bych nesmlouval, za 30,- Kč se chlapi nadřeli. Peněz už moc nemáme, v peněžence mám jen 890 000 dongů, ve vedlejší kapse 100 US. Podávám jim 50ti tisícovou bankovku a oni mají pořád natažené ruce. Prý milion a půl! Teď mi to dochází. Jeden z nich vytahuje najednou ceník! Je tam, že 1 hodina je 1,5 milionu dongů. No, tak jsme si naběhli, první oškubání je tu. Jak z toho? Vím, kolik mám, dolary schovávám pod ruku a otevírám peněženku, že to je vše. Nejdřív nevěří, chtějí dolary, ale já teď svou roli držím. Dělám blbýho. Vyndavám z peněžnky všechny dongy a dávám jim je a ukazuji prázdné kapsy a lítostivě se omlouvám. Uvěřili nebo jim to stačilo, plácáme se po zádech a loučíme. Tak tahle sranda nás stála 890,- Kč. Jsme, co se týká dongů, na suchu. Poučili jsme se? Vydáváme se hledat nějaký bezpečný bankomat. Blízko banky máme štěstí a s napětím vkládáme kartu. Transakce odmítnuta! Několikrát. Naše karta prostě nefachá, ke svojí mám PIN na hotelu. To není dobrá situace. Nacházíme směnárnu a měníme dolary. Máme na autobus zpátky do hotelu a musíme začít řešit kartu. Jedeme stejným busem zpět, noční město je neprůjezdné, nepřehledné, všude svítí neonové reklamy, prostě to vypadá zcela jinak, než ve dne. Naše orientační body v tomhle nejsou vidět. Průvodčí ukazuje, že máme vystoupit. Nezdá se nám to, ale je přesvědčivý, jako že už jo, tady je to! Když vystoupíme, hned se nás ptá sympatická mladá dívka, jako z japonského komiksu, kam se chceme dostat. Ukazujeme plánek. Jsme prý hodně daleko, ale ona nám ukáže cestu, máme jít za ní. No tak jdeme, alespoň zase uvidíme něco jiného. Povídá si s Maritnou, že prý studuje francouštinu. TO je tak jediné, co jsem rozuměl. Přivádí nás k sobě domů, což je garáž na hlavní třídě, asi bydlí nad ní. Prý máme počkat. Za chvíli vychází, že prý nás z maminkou odvezou na motorkách. Zděsíme se, zase nějaký trik na turisty? Uklidňují nás, že nás odvezou zadarmo, že bychom to nenašli. Dostáváme přilbičky a holky vytahují z garáže mašiny. Opět neuvěřitelný zážitek. Stali jsme se součástí té nekonečné řeky motorek a už ani nemáme strach. Za čtvrt hodiny nás vysazují před naším hotelem, nic nechtějí, loučíme se. Jsme opět velmi dojatí tou ochotou, kterou vůči nám projevily. Nás ale ještě čeká vyřizování složitější věci, platební karty. Je 7 hodin večer. To znamená, že v Praze je 1 odpoledne. To by jsme mohli stihnout. Ale jak? Facebook tady nechodí, komunisti ho blokují, na emailu teď nikdo u nás doma asi nebude. Píšeme přesto zprávy a rozesíláme rodině. Zároveň po netu posíláme upozornění sms bránou na jejich mobily. Pak mě napadá, že zkusím z našeho malého eee Asusu skypovat. Za deset minut je na Skype Lucka, sestra Martiny. Spojení máme luxusní, hotel má slušné wifi. Lucka naší anabázi s kartou bere rázně do rukou, za půl hodiny nás informuje, že banka kartu zablokovala pro podezření ze zneužití, neboť zaznamenala několik pokusů o výběry ve Vietnamu. Á ! Tak to je naše letištní story! Velmi dobrá služba, ale mít kartu, která nedává peníze. To se musí hlásit? Nikdy se nám to nestalo, asi to opravdu způsobily ty naše pokusy o výběry na letišti. Bylo jich snad deset. Kartu prý mohou oblokovat, když jim Martina zavolá do banky v Praze. Další džouk! Česká SIM tu nefunguje, pošta je v centru. Půjde to Skypem. Lucka to zjišťuje, informuje je, kde jsme. V bance jsou ochotní. Marťa mluví do Skype, Lucka drží sluchátko u monitoru v Praze. Prošli jsme, kartu ihned odblokují. Ulevuje se nám. Dnes můžeme jít s našimi novými zážitky klidně spát.