Poslední?

Sihanoukville – Bangkok, přeprava skotu

     U mola si dáváme naposledy shake z manga u známé domorodkyně a vyhlížíme naší bárku. Kdyby žádná loď nepřijela, vůbec by nás to nemrzelo. Martinka však po chvíli zjišťuje, že loď kotví u jiného mola, než obvykle. Nastupujeme na poslední chvíli a loučíme se s ostrovem. Moře je klidné jako rybník, nemusím se bát o svůj žaludek. Je něco po 14,00 a za tři hodiny budeme v Sihanoukville, odkud v 19,30 odjedeme nočním busem do Bangkoku. Měli bychom tam být za 12 hodin. Asi po hodině plavby začíná moře divočet. Už je těžké se udržet na nohou, jen Martinka se zcela v klidu sluní na pravoboku. V okamžiku, kdy jsem málem přepadl přes palubu, raději usedám na zem. Hlavu mezi kolena a snažím se podřimovat, abych to houpání zaspal. V okamžiku, kdy uhýbám turistce, která běží zvracet, se přišpendlím na lavičku k zábradlí a opět se věnuji pozorování horizontu. Můj žaludek to trochu uklidňuje. Plavba je dlouhá, ale před přistáním se moře zase utiší. Jsme na souši! Trochu se orientujeme a bereme Tuktuk, abychom se dostali na místo odjezdu. Sihanoukville není pro nás. Jsou zde sice pláže obklopené luxusními hotely, ale po pěti dnech strávených na ostrově nám to tu připadá jako v italském Bibione. Tuktukáři nabízím cenu za odvoz, kterou podezřele rychle přijímá. Za chvíli zjišťujeme, proč. Cíl naší jízdy je asi 1 km daleko! No nic. Naše jízdenky jsou zabukované, vše šlape jak na drátkách, jdeme ještě povečeřet a pak pro nás přichází kluk, že prý nás dovede k autobusu. Bereme batohy a naskakujeme do přistaveného tuktuku, kde již sedí postarší turista s kufry. Do tuktuku nasedáme každý z jedné strany a turista nás vyděšeně pozoruje. Ptá se, kam jedeme, odpovídáme, že taky do Bangkoku. On ještě s větší hrůzou v očích, že on ale ne! V tu chvíli už nás ale mladík volá, že tuktukem nejedeme, že autobus stojí za rohem. Hrozně se tomu směje, my taky, vystupujeme a úžaslému turistovi, stále smá pusou otevřenou, se omlouváme. Asi si oddechl, chudák. Trochu jsme již na té naší cestě zvlčili. Autobus je čistý, opět máme dvoulůžko, hned v předu, těším se, že se vyspím. Je to ale jízda! Ten sleeping bus staví snad každou hodinu, vždy rozsvítí, něco se řeší. Už si z toho děláme legraci. Tohle je teror bus! Občas se podívám do navigace a vidím, že se vracíme zpět do Siem Reapu přes Phnom Pen. Nechápu, jak to takto můžeme stihnout za 12 hodin? Vždyť naše jízda má být directly na hranice. Už v Siem Reapu nás prodávají jiné dopravní společnosti a musíme čekat asi hodinu na jiný autobus. Ten už není spací. Nemá žádný smysl se hádat. Dělají si tu s bělochy co chtějí a pro jistotu v takových případech ničemu nerozumí. Když nás přeskládají z asi tří autobusů do normálního, opět vyrážíme směr Poipet, což je hraniční přechod mezi Kambodžou a Thajskem. Cestou se dozvídáme od jiných, podobně naladěných cestovatelů, že na hranici se obvykle čeká tři hodiny, že nás budou před hranicí přesazovat, za hranicí zase do minivanů, že to přesazování je vždy u nějaké restaurace, kde se čeká třeba hodinu, aby bílý muž utratil co nejvíc svých dolárků. Když to tak počítáme, zase si s nadsázkou říkáme, že takhle do Bangkoku dorazíme večer. Nakonec to bylo všechno přesně tak. Před hranicí nás vysadili v nějaké garáži, kde nás opět třídili, kdo kam jede, olepili barevnými nálepkami, aby nás rozpoznali. Připadali jsme si opravdu jako převážený skot. Informací minimum, stále se musíme ozývat. Nakonec se vždy objevil někdo zodpovědný, kdo nás strčil zase do jiného autobusu a pár desítek metrů popovezl.
     V Poipetu je rušno. Je to snad nejživější hraniční přechod. Tady jsou k vidění náklaďáčky, které mají naloženo třeba i třikrát tolik, než je jejich velikost. Lidé proudí sem tam, čile se tu obchoduje. Turisté stojí ve frontách. Nejdříve výstup z Kambodži, pak vstup do Thajska. Zvládli jsme to za dvě a půl hodiny. Pak čekáme další půl hodinu, než nás minivan odveze asi kilometr a zase nás vysadí u restaurace. Kdo se nají, toho zase naloží a už může vyrazit směr Bangkok. Ze zásady, tady teda jíst nebudeme! Čekáme trochu déle, ale na nálepce máme pořadové číslo, takže jakmile odchází lidé s číslem blízko nás, prostě nasedneme a už se nenecháme vysadit. Je fakt, že už se o to nikdo z organizátorů této děsivé jízdy nepokouší. Tak tedy jedeme. Vždy, asi po sto km, musí minivan zajet k plynové čerpací stanici, načerpat plyn. A protože při čerpání se nesmí zůstat ve vozidle, opět musíme vždy vystoupit. A vždy je tam nějaká prodejna! Všiml jsem si,  že řidič vždy dostane nějaký kupon, asi za to, že nás přivezl zrovna sem. Cestování v minivanu je také nepohodlné. Sedačky jsou prostě mrňavé, protože asiati jsou mrňaví. Připadám si jako rodič prvňáčka na třídní schůzce, co musí sedět v té malé školní lavici. Za tmy přijíždíme do Bangkoku. Je to úleva, mít to za sebou a být zase na známém místě. Cesta z Koh Rongu nám trvala Téměř 29 hodin. Nemytí, upocení, hladoví a dolámaní, vyrážíme hledat ubytování blízko Khao San. Máme štěstí, nacházíme doporučený guest house New Joe a mají poslední volný pokoj za 210,- Kč. Bereme i se švábem v koupelně a extra super pružnými postelemi, co by mohly sloužit jako trampolíny, nejsme z cukru.

Máme rádi Bangkok

     V Bangkoku už se budeme jen flákat a užívat si ho. Nejprve ale musíme změnit guest house, protože se šváby se nám bydlet nechce. Opět máme neskutečné štěstí, když pár kroků od Khao San v ulici Tanao objeví Martinka guest house At Home. Jak příznačný název. Tiché místo, u recepce vyzout boty, rodinný podnik. Cena 600 báthů za pokoj. Tady zůstaneme až do konce. Ještě ten den si Marťa zaplatí kurz thajské kuchyně o několik desítek metrů vedle a jako jediná absolventka ten večer, navazuje velmi přátelský a blízký vztah s dvěma thajskými dívkami, které kurz vedou jako přivýdělek ke studiu. Já tam jen sedím, fotím a filmuji, a cpu do sebe vše, co Marťa uvaří. Samé lahůdky, nevím, jak se to do mě mohlo vejít. Nakonec s děvčaty Pan a Michel tančíme jejich   národní tanec a všichni se bavíme. Při loučení má Pan slzy v očích a děláme společnou fotografii. Pozvání do Prahy přijímají, tak snad se ještě někdy uvidíme.
Podnikáme projížďku po kanálech, navštívíme plovoucí market, chrám Wat Pho, zlatého ležícího Buddhu dlouhého víc jak 40 m. Vydáváme se do Tiger templ, kde mniši chovají tygry a velmi dobře na tom vydělávají. Odvážíme si odtud alespoň krásné fotografie. Projedeme se na slonech, což je taková pouťová atrakce, pak se necháme táhnout kouřícím člunem na bambusovém voru, abychom se zpět splavili po  proudu k místu, kde nám připraví oběd. V Bangkoku strávíme několik hodin na příjemném místě Gold Mount, odkud je možné přehlédnout celé město. Ale především, chceme nakupovat! Prostě shoping! Tuhle tvář Bangkoku vůbec neznáme. Obchodní centra BMK nebo IT centre Pantip jsou obrovská. V Evropě nic takového nenajdete. Např. na BMK jeden den nestačí, je to tak na týden. Vše je klimatizované, dobře se zde dá najíst. Nakupujeme dárky a když dojde hotovost, jdeme platit kartou. V hrůze zjišťujeme, že je znovu zablokovaná. Z mé náhradní karty se nám podaří vyšťourat nějaké drobné, ale na zaplacení nám to nestačí. Tuhle situaci už známe. Musíme se tedy znovu spojit s Prahou, posílám sms po internetu, až se nám podaří dostat na Skype naší babi, která nám hlídá kredit na kartě. Babi vše promptně řeší s bankou a vyplývá  z toho, že karta zablokovaná není, jen to babi neuhlídala a nechala nám na kartě jen 3.000,- Kč. No uznejte, za to se v Bangkoku shoping dělat nedá! Ještě večer je vše napraveno a druhý den dokupujeme, co jsme včera museli opustit. V BMK objevujeme runing sushi za cca 250,- Kč na osobu, sněz co sníš, máš na to hodinu a 15 minut. Krevety jsme si sami připravovali, sushi bylo nejlepší, jaké jsme kdy jedli. Kupujeme oranžový skořepinový kufr, podaří se mi ho usmlouvat na 1000,- Kč. Tohle je taky ráj! A co musíme ještě udělat? Večerní hodinovou masáž nohou. Kde se dá za 150,.- Kč získat hodina laskavé péče unaveným nohám?

Nesnáším loučení...

Čtvrtek, 7.2.2013 dopoledne. Letadlo nám letí několik minut po půlnoci, pak, za asi 17 hodin, jsme v Praze. Nechce se nám. Jsme plní zážitků i lidí. Asi i trochu dojatí, protože opouštíme prostředí, které přes drobné vady bylo velmi přátelské a milé. Vyrazíme ještě naposledy do ulic, vtisknout si tu neopakovatelnou atmosféru do svých srdcí. Už se mi ani nechce psát......

Obrázky z cesty II

Plavba do ráje

     Opět, jak už je v Asii zvykem, nás probouzí na kraji Sihunakville, kde čekají tuktukáři. Místní zůstávají v autobuse, bílí musí vystupovat. Už nás to nevzrušuje. Domlouvám se s prvním tuktukářem, že chceme do přístavu, protože dál budeme pokračovat na Koh Rong. Chce 6 USD, protože je to 8 km. Odveze nás rovnou do travel agency. O.K. Opravdu nás tam odvezl. Místní podnikatel Mr. Romny je se svou ženou příjemný pár. Vše zařizují, kupujeme lístky na loď. Cena je 20 USD na osobu, tam a zpět. Plavba trvá 3 hodiny. Po všech těch dobrodružstvích a plavbách mě vůbec nedochází, že tato plavba nebude po řece nebo po jezeře, ale po rozbouřeném moři. Uvědomím si to až na lodi, což je opět taková rybářská bárka. Mám kinetózu, mořskou nemoc. Je to strašné. Nejdřív se snažím očima fixovat horizont, což trochu pomáhá, ale propady na vlnách jsou i 2 m. Nejlíp mi je v kadibudce, kde bych klidně zůstal celou plavbu, protože tam zrak nezaznamenává žádný pohyb. Nakonec mě Marťa ukládá na podlahu na přídi, kde se opírám o strojovnu a usínám. Probouzí mě těsně před přistáním. Přežil jsem to! Vystupujeme na prkenné molo a je to jako ve filmu o korzárech. Sněhově bílá pláž, bungalovy, domorodci, slunce. Tak tady si konečně po dlouhé cestě a handrkování z místa na místo odpočineme. Vydáváme se hledat ubytování a samozřejmě bychom chtěli romantický bungalov. Máme obrovské štěstí. Na první noc se nám daří sehnat chýši přímo na pláži v Monkey bungalow. Zatím, co čekám na klíče, jde to Marťa zkusit ještě dál, do Tree house bungalows, kde měli na dnešek již plno. Za chvíli se vrací s tím, že máme chýši na další tři noci. A ještě lepší, s vlastním WC a sprchou. Jsme v ráji a budeme tu 4 noci. Mezi domorodci, bez vymožeností civilizace, přesto se vším, co potřebujeme. Noc v bungalovu stojí 25 USD, jídlo od 2 do max.5 USD. Elektřina tu běží na generátory, které se kolemm 22.00 vypínají a ostrov se propadne do tmy. Jen zvuky moře a džungle za námi.

Hned druhý den potkáváme partu sympatických plzeňáků, tři správné chlapíky v doprovodu příjemné dámy. Zkrachovala jim letecká společnost a zatím nevědí, jak se dostanou domů. Ale řeší to, je vidět, že si dokáží poradit. Bavíme se o zvěstech, že prý na druhé straně ostrova je 7 km dlouhá bílá pláž. Musíme se tam vypravit. Zjišťujeme podrobnosti, v jedné místní restauraci se dozvídáme, která stezka skrz vesnici nás bezpečně dovede. Další den brzy ráno, dokud ještě není takové vedro, vyrážíme. Zdravíme se s vesničany a jdeme dlouho džunglí, kde na kamenech hledáme cákance červené barvy, které značí cestu. Pak nás čeká sestup, téměř horolezecký, s pomocí lan a lián v hodně těžkém, kamenném terénu. Asi po hodině jsme na druhé straně. Je tu pár omšelých bungalovů, malá restaurace a začátek bílé pláže. Nádhera. Na opačném konci, který má být 7 km daleko, je vidět vesnička. Nezdá se nám to. Může to být tak 2 km? Dopijíme poslední vodu s tím, že si koupíme na druhé straně. Chyba! Pláž je opravdu dlouhá a zažíváme pouštní efekt, kdy se cíl zdá být na dosah, ale ve skutečnosti to tak není. Již v polovině jsme dehydratovaní a nepomáhá ani časté osvěžení v teplém moři. Navíc, asi ve třech čtvrtinách zjišťuji, že jsem někde nechal sandály. Vydáváme se zpět a boty nacházím asi po dvou km. A znovu dopředu. Jsme jako trosečníci. Upínáme se k cíli, odkud se chceme nechat lodí převézt zpátky. Když dorazíme, pijeme jako velbloudi, dáme si rýži a nabereme sílu. Zjišťujeme, že lodí nás to bude stát 25 USD nebo místním rybářem 15 USD. To je dost. Nabíráme tedy sílu na pochod zpět, s dostatečnou zásobou vody, plánujeme místa odpočinku ve stínu pobřežní vegetace. I v ráji lze zdechnout bídnou smrtí! Nakonec to v pohodě zvládáme. Nejhorší je závěrečný výstup skalnatým terénem, kdy pouštíme sádlo a nemůžeme se moc zastavovat, protože krev nám pijí moskyti. Kolem páté jsme zase na své pláži, občerstvujeme se freshem z manga, pojíme rýži padáme za vlast. Tak takhle ne! Zítra se nehnu z chýše, budu se celý den houpat v síti a nikdo mě nikam nedostane! I stalo se.

Je 1.2.2013 a my odjíždíme z rajského ostrova Koh Rong v Kambodži. Bylo to nejromantičtější místo na naší cestě. Nabrali jsme slunce a sílu na další pokračování. Dnes je moře klidné, snad to zvládnu. Vzhůru tedy do Sihanukville a busem zpátky do Thajska!

Jezero Tonlé Sap a chrámy Angkoru

     Náš pokoj v gusthousu My Win je opravdu výhra. Jsme téměř v centru, přitom na klidném, tichém místě. Spali jsme jak zabití. Navíc, wifi jede na pokoji na plný signál. Plánujeme, že dnešní den si trochu odpočineme, nepůjdeme hned na chrámy a Angkor Wat, ale projdeme se po městě, zjistíme možnosti přepravy dále na jih Kambodži a jak bychom se mohli dostat k plovoucím vesnicím na jezeru Tonlé Sap. První, co ale musíme udělat je, najít bankomat a vybrat jejich peníze. V ulicích zjišťujeme, že to není problém. Bankomatů je tu dost. Překvapení přichází, když nám peníze nabízí v jejich měně nebo v USD. No, neváháme a vybíráme USD. Přeci jen, tvrdá měna nám nezůstane na ocet. S dolary v kapse je to hned veselejší. Za 3 USD je možné si dát vskutku velmi dobrý oběd. Kambodža je trochu dražší než Laos, ale zas ne o tolik. A výběr chutného jídla je na každém rohu. Podle zvěstí jsme měli ze stravování v Kambodži strach, ale opak je pravdou. A ty fruit Shakes! Ty nám budou chybět. Odpoledne navštěvujeme opět několik cestovních kanceláří, abychom měli co nejvíce informací. Ty pak dáme dohromady a v té, podle nás, nejserioznější, dojednáme dopravu. Povedlo se nám na dnešní odpoledne sehnat tříhodinový trip na jezero Tonlé Sap, kde jsou plovoucí vesnice rybářských rodin. Za 15 USD na osobu. V mezičase, než se dostavíme na místo odjezdu, kupujeme nějaké drobnosti, Marťa naušnice a letní šatičky. Ve stanovený čas jsme na místě. Nic se neděje. Po deseti minutách se jdeme ozvat do kanceláře, odvádí nás do jiné ulice k jiné kanceláři, kde už čeká více turistů. Nakonec odjíždíme s půl hodinovým zpožděním. Je s námi plný minivan Izraelců a jedna česká studentka. Na jezeře přestoupíme do rybářské bárky předělané na výletní loď a vyplouváme. Jezero je obrovské. Je to největší vodní plocha v Kambodži s největší produkcí sladkovodních ryb. Ale je to bahňák. Navíc máme pocit, že do těch opravdových vesnic nás nepustili. Jen tak to obkružujeme, zastavujeme na jednom vodním marketu, na rybářských loďkách připlouvají žebrající matky s dětmi a natahují ruce. V marketu je možné koupit sušené rybí maso, ale těmto pochoutkám se raději vyhýbáme. Vracíme se pozdě večer, procházíme ulice, kde to opravdu žije. Takový ruch jsme nikde jinde nezažili. Nejrušněji je na Pub street, kde je to jedna restaurace či hospůdka vedle druhé. Ještě se domlouváme, že si na druhý den objednáme našeho tuktukáře Mr. Longa. V recepci dojednáme čas 7,00 a jdeme do hajan.

Vstáváme po šesté a Mr. Long už je před hotelem. Nejprve je nutné dojednat cenu. Chceme od něho pouze jeho čas, nechceme průvodce, který nám bude neustále za zády. Tedy, od 7,00 do cca 15,00 až 16,00. Navrhuje cenu 20 USD. Vzhledem k tomu, jak je slušný a nevtíravý, cenu si odsouhlasíme a můžčeme vyrazit. Začínáme u hlavního chrámu Angkor Wat. Protože je ještě brzy, je zde celkem málo lidí, ale autobusy s turisty již začínají najíždět. Chrám je impozantní. Nejde to popisovat slovy, to se musí vidět na vlastní oči. Uvnitř chrámu starý mnich, za dobrovolný příspěvek, s modlitbou uvazuje provázkový náramek pro štěstí. Necháme si ho uvázat a jsme zcela pohlceni tou atmosférou, kterou zde vytvořila starověká civilizace. Když se vracíme, proti nám se již valí davy zejména japonských turistů. Pokračujeme dál, objíždíme další velkolepé stavby a našeho tuktukáře vždy nacházíme spícího. Prý byl celou noc na busstation a čekal na zakázky. Po asi šestém chrámu se diví, že nejsme ještě unavení, že prý toho hodně vydržíme. No, kdyby viděl Marťu, jak vybíhá po půl metrových schodech na vrchol asi 30ti metrové stúpy, až jí japonské turistky obdivně tleskaly, myslel by si, že jsme nějací atleti. My však měli nohy jako ze dřeva. Ale nevidět to... Před vstupy do každého chrámu nás vždy obklopí malé holčičky a snaží se nám neodbytně prodat pohledy nebo náramky. Jsou velmi úpěnlivé, ale roztomilé. Když nic nechceme, chtějí alespoň bonbón. S tím jsme nepočítali, rozdávali bychom jim rádi. Chrámy nás pohlcují, každý je jiný a je jich tu desítky. Není možné je všechny vidět. Chceme se ještě podívat do toho, kde se natáčel film Tomb Rider s Angelinou Jolie. Tam je opět hodně turistů a různě se dohadují, kde Angelina stála, o jaký strom se opírala a tak. Kolem třetí hodiny jsme už opravdu unavení a žádáme Mr. Longa, aby nás odvezl zpět. Nabízí nám ještě další chrámy, které musíme vidět, alle my už jsme přechrámovaní. Necháváme se vysadit na Pub street a srdečně se loučíme. Tenhle tuktukář nám nějak přirostl k srdci svojí uctivostí a slušností. Nechávám mu 5 USD navíc jako vyjádření naší úcty k jeho práci. Mizíme v ruchu ulic a ještě dlouho přetrvává dojetí z tohoto setkání. Hello, Mr. Long! Thank You, very much! V podvečer se vracíme do hotelu, kde máme uschovány batohy a čekáme na odvoz k nočnímu busu do Sihunakville, odkud se chceme přeplavit na ostrov Koh Rong. Prý jsou tam bílé pláže a slaměné bungalovy. Cesta bude trvat zase asi 10-12 hodin, ale my se těšíme, že si po náročném dni odpočineme. Sbohem Siem Reap!

Z laosu do Kambodži

Champassak je vesnice, v podstatě jedna dlouhá ulice. Je tu ale klid. Posnídáme vajíčka, která nám připraví přímo v guesthousu a vyrážíme čekat před cestovku, kde by nás měl vyzvednout minivan a odvézt nás na přívoz. Na druhé straně Mekongu pro nás přijede autobus, kterým se přesuneme do oblasti 4000 ostrovů, což už je na hranici Laosu s Kambodžou. Na autobus čekáme asi půl hodiny, ale nakonec přijíždí. Sotva se do něj všichni vejdeme. Když už jsou všechna sedadla obsazená, do uličky přidá řidič plastové židličky. Starostmi s bezpečností si tu nikdo hlavu neláme. Po několika hodinách jízdy se ocitáme v přístavní oblasti, kde se můžeme nalodit na bárku, která nás převeze na jeden větší ostrov Don Det. Předtím ještě navštívíme jednu ze dvou přepravních kanceláří a dojednáváme cestu do Kambodži. Máme štěstí, kancelář vede sympatický a ochotný Kambodžan, který nám hodně poradí, navíc jeho servis je takový, že veškeré formality s přechodem hranice vyřídíme už s ním. Hranici jen projdeme. Vízum do Kambodži nás bude stát 25 USD, dalších 5 USD je na výstupní a vstupní poplatky a tzv. úřednické poplatky. Plavba na ostrov je poklidná, Mekong není moře. Asi za půl hodiny vystupujeme. Naše představy o romantice berou za své. Molem začíná jedna dlouhá ulice guesthousů, krámků a restaurací. V jedné něco slaví velká skupina asi místních, všichni milují karaoke, a tak hlasitá hudba a falešný zpěv přehlušují všechno ostatní. Rozhlížíme se a dohadujeme o dalším plánu. Trochu to zaskřípe, ale nakonec bereme kola za 25,- Kč a vyrážíme podél ostrova hledat ubytování dál od tohoto místa. Asi po kilometru objevujeme slušné bungalovy, v recepci, což je stůl pod stříškou, sedí běloch, jak se ukáže, tak Francouz, vypadá to tu čistě na ty poměry, a tak se ubytujeme. Místo je to romantické, daleko od hluku centra, přímo u řeky plné malých a maličkých zelených ostrůvků. Před verandou kokosová palma, na verandě houpací sítě. Vybalujeme se a využíváme toho, že máme kola. Jedeme na další průzkum. Cestička vede po břehu mezi domky domorodců. Můžeme vidět tradiční způsob života. Nakonec se dostáváme k mostu, který náš ostrov spojuje s dalším, větším ostrovem. Když ho přejedeme, sedí na konci mladík na židli a mává mi před očima nějakými lístky, a že chce 15000 kipů. Už jsem to četl na Netu, že se zde vybírá mýto, ale nikde žádný nápis není, tak se mi to nezdá. Ptám se ho, proč? Z jakého důvodu chce zaplatit. Říká, že na ostrově je možné pozorovat delfíny, zaplavat si a já nevím, co ještě za atrakce. Aha? Takže to není za přejezd mostu? Nemáme zájem o delfíny ani nic jiného, jedeme do restaurace, jasný? Zklamaně a naštvaně nás nechává být a my pokračujeme. Zakotvíme na příjemné verandě místní občerstvovny, kde si dáme skvělý fresh z manga a mladého kokosu s banánem. Příjemné je, že se tu u nízkých stolků leží. Jsme docela unavení, a tak se vracíme zpátky. Musíme ještě vrátit kola, a protože se brzy stmívá, čeká nás cesta po tmě do naší chatrče. Večer zakončujeme večeří u Francouze, který nám domlouvá loď zpátky na pevninu za 40000 kipů a nalodíme se hned u bungalovu. Skvělá zpráva na konec dne.

Ráno se balíme, ani nesnídáme s tím, že něco pojíme na druhém břehu. Místní rybář nás naloží do své velké kanoe s motorem. Sedíme na zemi a za sebou, je to vratké, ale Laosan v klidu kormidluje mezi ostrůvky a za chvíli jsme opět na břehu. Máme chvíli čas, fotím ten ranní ruch na trhu a v přístavu. Ochutnáváme místní sladké pečivo, něco jako koblihy s nějakou zeleninovo-oříškovou náplní. Pak honem do kanceláře vyplnit dokumenty ohledně víza a čekat na odjezd. Do Siem Reapu v Kambodži nás čeká dlouhá cesta, více jak dvanáct hodin. Na hranicích vše probíhá dle dohody, ti kteří nevyužili servis společnosti, ale chtěli si to vyřídit sami, ušetřili 2 USD za úřednický poplatek. V přestávce, kterou na hranici máme, potkáváme manžele, on Ital, ona Slovenka, žijící někde mezi Milánem a Benátkami. Opět si vyměňujeme mnoho neocenitelných rad a zkušeností. Oni jedou do Phnom Penu, hlavního města. Nevíme, jak jízda bude vypadat, protože časově to vychází, že buď dojedeme v danou dobu do Phnom Penu nebo do Siem Reapu. Na obou místech ale nemůžeme být současně. Rozuzlení přichází v podvečer, kdy nás, cestující do Siem Reapu, přesazují do jiného autobusu. Je to opět taková „plečka“, ale my už se moc nedivíme. Hlavně, že jedeme. Ještě než nás přesadí, někde v noci nakládáme další zboží a pasažéry. V busu je toaleta, Martinka si odskakuje na malou. Jsem v klidu. Když se autobus rozjíždí, Marťa ještě není zpátky, ale jsem v klidu. Letmo kouknu z okna a vidím blond vlasy a červenou mikinu. Krve by se ve mně nedořezal, nějací lidé ještě stíhají bušit z venku do autobusu, který hned zastaví. Marťa byla na toaletě vevnitř, ale jak nakládali to zboží, ucpali balíky schody, tak vystoupila a chtěla jít zpátky předními dveřmi. To ale nevěděl řidič. Nevím, jak by to dopadlo, mohli jsme to také zjistit třeba po hodině jízdy! Před půlnocí nás probouzí hláška, že jsme na místě. Zase nějaký okraj města. Bus je obklopený tuktukáři, všichni jsme rozespalí a oni útočí jako vosy. Jeden mladý, že prý nás odveze za 5 USD a jestli prý budeme chtít jeho služby i zítra. Říkáme, že nevíme a on, že tedy nás neodveze a odchází. Jdeme z toho zmatku ven, o kus dál vytahuji GPS, abychom věděli, kde vlastně jsme. Do centra je to asi 8 km. Najednou ze tmy vybíhá vytáhlý mladík, hned „sér, tuktuk“. Chceme odvézt do centra a ještě doporučit nějaký slušný, levný hotel. Nic není problém, je to možné za 2 USD. Prý máme jít s ním, tuktuk má u kamaráda na dvorku. Mizí ve tmě. Do temné uličky se nám za ním jít nechce, říkáme mu, ať přijede sem. Chápe a omlouvá se, za chviličku už je u nás i se svým strojem. Zaveze nás ke třem guesthousům. První smrdí, druhý je drahý, třetí nám vyhovuje cenou i velikostí pokoje. V recepci se nám tuktukář představuje, jmenuje se Long, a prosí nás, abychom mu dali vydělat a objednali si jeho služby. Recepční má na něj telefon a do pár minut je zde. Neurčitě slibujeme, sami nevíme, jak si nastavíme program. Konečně zase v posteli a osprchovaní.   

Pakse – Champassak – jede nám to

     Protože máme neblahé zkušenosti, jsme opatrnější. Volání, že jsme v Pakse moc nevěříme. Jsou 4 hodiny ráno, dvě až tři hodiny před oficielním časem příjezdu. Před námi je sice nápis Pakse market, ale raději vyndavám GPS a zjišťuji, že od Pakse jsme 288 km. Polévá nás pot. To snad není možné! Copak i Laosané jsou podvodníci? Z autobusu se opět vynáší bedny se zeleninou a všichni vystupují. Jsou to prodejci, kteří jeli na trh. Zase jsou tu tuktukáři a nabízejí, že nás odvezou. Raději nevylézáme z busu. Znovu se dívám do GPS a vidím, že jsem zadal špatný průjezdní bod! Ne! Jsme v Pakse! 1,3 km do centra. Přesto říkáme řidiči i průvodčímu, že tu vystupovat nebudeme, že chceme na busstation in centrum. Prý si máme vzít tuktuk. Jsme tvrdí, když vše vyloží, znovu vyrážíme. Sleduji pohyb busu na GPS a vidím, že od centra se vzdalujeme. Když jsme na 3 km, chceme, aby zastavili. Ukazuji jim GPS, kde jsme a kam nás mají odvézt. Opravdu se k tomu nemají. Řidič naštvaně vypíná motor a zhasíná uvnitř světla, abychom neviděli do mapy. Když vyhrožujeme, že zavoláme policii, odchází za autobusu a usedají v pouličním bistru. Moc dobře vědí, že se s policií nedomluvíme, protože policisté neovládají jazyky. Navíc, než bychom sse někam dovolali.. Martinka to nechce vzdát, je v bojovné náladě. Já si myslím, že pokud je přesvědčíme k další jízdě, odvezou nás ještě dál od centra. Navíc pozoruji, jak se vzrušeně baví a je tam asi deset chlapů. Jeden přichází a ptá se, zajímá se, vypadá poctivě, zda chceme na VIP busstation. Jenže my nevíme, kde to je, v mapě to není, na GPS také ne, tak pořád jen opakujeme – centrum. Po deseti minutách přesvědčím Marťu, že nejbezpečnější bude vystoupit a vydat se do centra pěšky. Tak daleko to není a máme GPS. Za dvě hodiny se rozední a to už budeme dávno v centru a nejdeme si hotel. Když to nikdo z nich nečeká, vystupujeme z busu a bez pozdravu odcházíme do probouzejícího se Pakse. Nic zajímavého tu není. Stejné ulice, jaké už známe z Vietnamských měst, navíc tohle je opravdu provincie. Se svítáním jsme v centru, což je hlavně busstation, kam nás asi měli odvézt. Je zde plno tuktukářů a nabízí nám odvoz do Champassaku, kam se chceme přesunout, ale až zítra. Jen tak se zajímáme o ceny a odchytí nás slušně vypadající Laosan, asi nějaká velká šajba zde na nádraží. Ale bez vytáček nám podal všechny informace, dal i vizitku a tel. kontakt. Říkáme mu, že ještě nevíme, jak budeme pokračovat na cestě, že si chceme prohlédnout Pakse. Prý tu nic není, věttšinou se zde odjíždí buď na výlety do okolí nebo pokračuje do Champassaku či 4000 ostrovů. Když tak prý odjíždí v 8,00. Naše pocity jsou s ním v souladu. To co jsme z Pakse viděli, nás nezaujalo, zbytek si prohlížíme nyní. Nakonec se rozhodujeme, že budeme pokračovat do Champassaku, kde chceme navštívit nejvýznamnějsí laoskou památku Wat Phu, zbytky starobylého dvojchrámí. Je to asi 45 km a tenhle chlápek nám dá řidiče s minivanem za 100.000 kipů a dokonce nebudeme muset přívozem přes Mekong. Jak řekl, tak učinil. V 8,00 si nás vyzvedl v blízké kavárně a opouštíme Pakse. Po cestě jsme se málem srazili s klukem s rikšou, asi usnul a jel nám přímo pod kola. Řidič ho na poslední chvíli asi probudil troubením. Dost nepříjemný zážitek. Před 9tou jsme v Champassaku, nacházíme velmi slušné ubytování, 50.000 kipů za pokoj, káva zdarma. Půjčujeme si motorku za 70.000 kipů, Martina využívá nepozornosti obsluhy a v nestřežené chvíli bere zpět můj pas. Chlápek si toho ani nevšiml. Takto bych o pas mohl rychle přijít. Posnídáme a vyrážíme na motorce do asi 10 km vzáleného Wat Phu. Je snad 40 stupňů, ale tohle musíme vidět.

     Odpoledne je potřeba přeprat naše propocené a zaprášené oblečení, ujímá se toho Martinka, já usínám povrchním spánkem. Probouzím se v podvečer. Zatímco jsem spal, Marťa objevila cestovku, zjistila spoustu informací o přesunu na 4000 ostrovů, poklábosila s francouzskými důchodci, kteří jí chtěli do party na zítřejší boat trip po Mekongu, objevila super restauraci s výhledem na Mekong, kde vaří speciality, které máme rádi, za směšné ceny a všude všem vyprávěla, že její manžel právě spí. Večer mě pak cizí lidé zdravili, usmívali se, jako by mne znali.Šikulka, ta Martinka. Já se jen vybatolil z hotelu, přišel to dojednat a dobře se najedl. Co chtít víc? Nedám!

Obrázky z cesty