Stránky

neděle 27. ledna 2013

Pakse – Champassak – jede nám to


     Protože máme neblahé zkušenosti, jsme opatrnější. Volání, že jsme v Pakse moc nevěříme. Jsou 4 hodiny ráno, dvě až tři hodiny před oficielním časem příjezdu. Před námi je sice nápis Pakse market, ale raději vyndavám GPS a zjišťuji, že od Pakse jsme 288 km. Polévá nás pot. To snad není možné! Copak i Laosané jsou podvodníci? Z autobusu se opět vynáší bedny se zeleninou a všichni vystupují. Jsou to prodejci, kteří jeli na trh. Zase jsou tu tuktukáři a nabízejí, že nás odvezou. Raději nevylézáme z busu. Znovu se dívám do GPS a vidím, že jsem zadal špatný průjezdní bod! Ne! Jsme v Pakse! 1,3 km do centra. Přesto říkáme řidiči i průvodčímu, že tu vystupovat nebudeme, že chceme na busstation in centrum. Prý si máme vzít tuktuk. Jsme tvrdí, když vše vyloží, znovu vyrážíme. Sleduji pohyb busu na GPS a vidím, že od centra se vzdalujeme. Když jsme na 3 km, chceme, aby zastavili. Ukazuji jim GPS, kde jsme a kam nás mají odvézt. Opravdu se k tomu nemají. Řidič naštvaně vypíná motor a zhasíná uvnitř světla, abychom neviděli do mapy. Když vyhrožujeme, že zavoláme policii, odchází za autobusu a usedají v pouličním bistru. Moc dobře vědí, že se s policií nedomluvíme, protože policisté neovládají jazyky. Navíc, než bychom sse někam dovolali.. Martinka to nechce vzdát, je v bojovné náladě. Já si myslím, že pokud je přesvědčíme k další jízdě, odvezou nás ještě dál od centra. Navíc pozoruji, jak se vzrušeně baví a je tam asi deset chlapů. Jeden přichází a ptá se, zajímá se, vypadá poctivě, zda chceme na VIP busstation. Jenže my nevíme, kde to je, v mapě to není, na GPS také ne, tak pořád jen opakujeme – centrum. Po deseti minutách přesvědčím Marťu, že nejbezpečnější bude vystoupit a vydat se do centra pěšky. Tak daleko to není a máme GPS. Za dvě hodiny se rozední a to už budeme dávno v centru a nejdeme si hotel. Když to nikdo z nich nečeká, vystupujeme z busu a bez pozdravu odcházíme do probouzejícího se Pakse. Nic zajímavého tu není. Stejné ulice, jaké už známe z Vietnamských měst, navíc tohle je opravdu provincie. Se svítáním jsme v centru, což je hlavně busstation, kam nás asi měli odvézt. Je zde plno tuktukářů a nabízí nám odvoz do Champassaku, kam se chceme přesunout, ale až zítra. Jen tak se zajímáme o ceny a odchytí nás slušně vypadající Laosan, asi nějaká velká šajba zde na nádraží. Ale bez vytáček nám podal všechny informace, dal i vizitku a tel. kontakt. Říkáme mu, že ještě nevíme, jak budeme pokračovat na cestě, že si chceme prohlédnout Pakse. Prý tu nic není, věttšinou se zde odjíždí buď na výlety do okolí nebo pokračuje do Champassaku či 4000 ostrovů. Když tak prý odjíždí v 8,00. Naše pocity jsou s ním v souladu. To co jsme z Pakse viděli, nás nezaujalo, zbytek si prohlížíme nyní. Nakonec se rozhodujeme, že budeme pokračovat do Champassaku, kde chceme navštívit nejvýznamnějsí laoskou památku Wat Phu, zbytky starobylého dvojchrámí. Je to asi 45 km a tenhle chlápek nám dá řidiče s minivanem za 100.000 kipů a dokonce nebudeme muset přívozem přes Mekong. Jak řekl, tak učinil. V 8,00 si nás vyzvedl v blízké kavárně a opouštíme Pakse. Po cestě jsme se málem srazili s klukem s rikšou, asi usnul a jel nám přímo pod kola. Řidič ho na poslední chvíli asi probudil troubením. Dost nepříjemný zážitek. Před 9tou jsme v Champassaku, nacházíme velmi slušné ubytování, 50.000 kipů za pokoj, káva zdarma. Půjčujeme si motorku za 70.000 kipů, Martina využívá nepozornosti obsluhy a v nestřežené chvíli bere zpět můj pas. Chlápek si toho ani nevšiml. Takto bych o pas mohl rychle přijít. Posnídáme a vyrážíme na motorce do asi 10 km vzáleného Wat Phu. Je snad 40 stupňů, ale tohle musíme vidět.

     Odpoledne je potřeba přeprat naše propocené a zaprášené oblečení, ujímá se toho Martinka, já usínám povrchním spánkem. Probouzím se v podvečer. Zatímco jsem spal, Marťa objevila cestovku, zjistila spoustu informací o přesunu na 4000 ostrovů, poklábosila s francouzskými důchodci, kteří jí chtěli do party na zítřejší boat trip po Mekongu, objevila super restauraci s výhledem na Mekong, kde vaří speciality, které máme rádi, za směšné ceny a všude všem vyprávěla, že její manžel právě spí. Večer mě pak cizí lidé zdravili, usmívali se, jako by mne znali.Šikulka, ta Martinka. Já se jen vybatolil z hotelu, přišel to dojednat a dobře se najedl. Co chtít víc? Nedám!

sobota 26. ledna 2013

Obrázky z cesty

























21.1.-22.1.2013 Laos – Thakhek


Ráno se probouzíme krásně odpočatí, hotýlek je tichý, postele široké a tvrdé, postavený z cihel, ani jsme nepoužili klimatizaci. Vyrážíme do města a zjišťujeme, že jsme 200 m od autobusového nádraží, což je výhoda při odjezdu, ale 4 km od centra. Bereme tuktuk za 40.000 kipů, což je asi 100,- korun. Centrum je zde hlavně kolem nábřeží Mekongu. Vybíráme si restauraci pod širým nebem a objednáváme vaječnou omeletu a fresh. Obsluhuje nás malá, snad 20ti letá Laosanka a sedá si k nám ke stolu, udiveně sahá Martině na nehty, obdivuje její kytku ve vlasech, ale tak hezky, dětsky, bezelstně. Když nám donese omeletu, sedne si proti Martině a rozkrájí jí jídlo na kousky a snad by jí krmila, kdyby se nechala. Zvláštní. Procházíme se po okolí a jdeme do největšího hotelu získat nějaké informace. S jednoduchou mapkou vyrážíme hledat doporučovanou půjčovnu motorek. Všude mají poloautomaty za stejnou cenu na den, 50.000 kipů, 125,- korun. U Laosana, který mluví dobře anglicky se domlouváme, musím mu tam nechat pas jako zástavu. Nedoporučuje se to, ale tato půjčovna u řeky na hlavní třídě je prověřená turisty. Když vyjedeme z města, asi po 4 km je odbočka k jeskyním. Sjíždíme ze silnice a jsme v překrásné přírodě. Pak se vracíme na silnici a chceme pokračovat, když v tom ucítím, jak se my smýkne zadní kolo. Hned zastavuji a vidím, že máme duši prrázdnou. Píchli jsme! Ó Buddho! Proč? Prodavačky melounů u silnice nám nerozumí ani slovo, musíme si poradit sami. Máváme v protisměru na první dodávku co jede a ona zastavuje! Rukama, nohama vysvětlujeme a pán s paní nás prý odvezou do města, zpět do půjčovny. Společnými silami, i ženy, nakládáme motorku na dodávku, usedáme na pytel s rýží a jedeme. Opravdu nás dovezli a nic nechtěli, přesto jsem jim zaplatil. Tohle bylo štěstí. Motorku jsme vrátili, sice s problémy, ale dostal jsem zpátky i svůj pas, a přesto, že na nás zkoušeli, že chtějí zaplatit opravu duše, nedali jsme se, a vrátili nám alespoň polovinu ceny. Celé to pozoroval běloch se psem, který se s námi pak dal do řeči. Je to Němec, žije zde už 4 roky a má půjčovnu o pár desítek metrů dál. Prý, pokud tu chceme jezdit country side, měli bychom mít silnější moto s tlustými pneu. No jo, ale to, co půjčuje, to jsou 250ky, vysoké crosy! V životě jsem na tom neseděl a nehodlám se s Marťou někde v odlehlých končinách Laosu pomlátit. Jeho nabídku odmítám a on nám ochotně podává spoustu zajímavých a důležitých informací. Působí na nás velmi seriózně. Kupujeme si u něj opravdovou, pořádnou mapu Laosu, kterou jinde nemají. Před odchodem nám nabízí, že by se mu měla večer vrátit 14 dní stará Honda 125 ccm, automat, na tlustých kolech. Pokud se vrátí, je k mání za 25 USD. Moc se mi do toho nechce, není zde žádné pojištění, když se cokoli stane, všechno budeme platit, motorka stojí 250.000 USD, to bychom se nedoplatili. V hlavě se mi honí hrůzné scenáře, jak nám jí před hotelem v noci ukradnou, že je to určitě nějaký podvod na nás, blbečky z Evropy. Martinka je ale přesvědčená, že je to slušný chlap, ona má totiž čuch na lidi a není tak ze všeho vystrašená jako já. Nakonec mě ukecá a jdeme do toho. Večer na Hondě odjíždíme do našeho hotelu. Motorka budí velkou pozornost. Všichni jí okukují a za jízdy se otáčejí, div nespadnou. Tohle tady nikdo nemá, což je výhoda, tu si nikdo nedovolí ukradnout. Přesto mám divoké spaní. Několikrát v noci jsem se šel pro jistotu podívat, jestli tam pořád stojí. 250.000 USD! Ale byla to dobrá volba. S pocitem jistoty jsme druhý den projeli oblast ve středu Laosu, napříč jezery a vesnicemi. Opravdový Laos, kam se běžný turista nedostane. Lidé, nedotčení turismem, prostí, chudí a velmi milí a přátelští. Navštívili jsme jednu vesnici, kde jsme popili kávu a mohli pozorovat běžný život. Oni při jídle mlaskají jako opičky.! Tak kvůli tomu, jsme museli nasednout do pašeráckého busu. Už je nám jasné, že Buddha vede naše kroky správným směrem. Na zpáteční cestě si zajíždíme k malebné řece, kde ze sebe smýváme prach z cesty a večer vracíme Hondu v pořádku. Bez problému je nám vrácen pas, vše velmi seriózní a bezpečné. Němec nám dává tip na No.1 v Thakheku na večeři a opět nezklamal. Bylo to luxusní pošmáknutíčko. Pokud budete někdy v Thakheku, vyhledejte ho. Je jediný, kdo tu půjčuje crosové motorky. Je možné si ho zároveň najmout i jako průvodce na moto trip. My ho můžeme jen doporučit. No a po večeři bereme tuktuka a jedeme na busstation, kde nám jede ve 22,00 bus do Pakse. Klesáme zase Laosem k jihu, kolem Mekongu, abychom se dostali do Kambodži. Autobus, který přijel vypadá z venku slušně, uvnitř je to hnojárna. V Pakse bychom měli být ráno kolem šesté. Nejsme si jisti, zda je to opravdu náš bus, protože před chvílí nás lákali do dvoupatráku. Prý můžeme jet do Pakse čímkoli, co pojede. My, po našich zkušenostech trváme na tom, že pojedeme tím, co jsme si zaplatili. Byla to asi chyba. Autobus jede jako šílený, silnice není silnice, ale tankodrom. Jedinou výhodou je, že v něm jede pár místních, tedy jsme si mohli zabrat každý jedno dvojsedadlo pro sebe a snažíme se usnout. Nejde to. Všechno se třese, mám pocit, že na mne vypadne okno, chvílemi se sotva udržím na sedadle. Zaujímám neskutečné polohy s batohem pod hlavou. Raději nic nespustit z očí. Je to jízda hrůzy, ale říkáme si, že když je to dobré pro Lao people, je to dobré i pro nás. Takhle se tu žije. Nakonec nějak usneme a probudíme se, až když volají, že jsme v Pakse. Ale to je už středa, 23.1.2013

P.S. Lily jsme druhý den v Thakheku potkali s holkama na motorkách. Vítali jsme se jako ti, co spolu prožili velké dobrodružství. Vyměnili jsme si e-maily a vzájemně se pozvali do Prahy a do Thajska. Pak Martinku napadlo, že bychom se mohli konečně představit. Hodně jsme se tomu nasmáli, že jsme na to vlastně ani neměli čas. No tohle budeme dlouho vzpomínat, protože to je, na cestování „na divoko“, to krásné.  

pátek 25. ledna 2013

Oškubaní podruhé


Ráno jsme včas připraveni před hotelem. Přijíždí chlápek na motorce a po jednom nás odváží ke svozu na bus. Ještě, že to nebyl obchodník s bílým masem! Je to ale asi jen 500 metrů, to bychom přeci snad došli, ne? Za chvíli přijíždí minivan, ve kterém už sedí asi 8 lidí. Jsme plní. Musíme odevzdat potvrzení o zaplacení a jedeme. Do Da Nangu, asi 50 km. Je tu letiště a vystupují zde dva cestující. Pak nás řidič odváží někam na kraj města a zajíždí do jakéhosi dvora, kde stojí náš bus. Vypadá nově, opět luxusně, u lehátek lahev s vodou, vše jak má být. Jenom je kolem něj podezřelý ruch. Nakládá se vše možné. Pytle s limetkami, krabice s neznámým obsahem, chybí jen slepice a prasata. Posádka vypadá spíš jako banda řidičů kamionu. Střecha busu je už plná. Máme odjíždět v 7, 00, ale nic tomu nenapovídá. Je nás tu 6 cestujících. My dva, a jak se později dovídáme, parta studentek z Číny, z nichž dvě Thajky, jedna Polka a jedna Ruska. Jedna z Thajek, později se dovídáme, že Lily, dost běduje.Přesto, že nás „pašeráci“ uklidňují, že odjíždíme v 7,00 a ukazují to na prstech, je čtvrt na 8. Už teď je to podezřelé. Nakonec odjíždíme po osmé a jsme spokojení, protože před sebou máme den pohodlného cestování. Uličky jsou sice plné limetek, na nich rohože, abychom mohli chodit, zadní část busu nacpaná nějakým pašem, ale posádka, fakt vypadající divně, se chová normálně. Seznamujeme se se studentkami a stále se divíme tomu, že bus zastavuje snad každý kilometr a přibírá další a další náklad, občas i nějakého pasažéra. Od dvou mladých Australanů se dozvídáme, že jedou do Vientiane, hlavního města a mají tam být za 24 hodin tímto busem. Trochu nás to udivuje, ale je to naším směrem, tak asi ze Sawanaketh pokračují dál. 
     No, cesta je šílená. Jedeme průměrnou rychlostí 40-50 km za hodinu, neboť jsme přetížení. Pašeráci nám pouští samá brutální videa o zabijácích a mafiánech. Mám divný pocit a Martinka jim dost nedůvěřuje. Studentky asi také ne, ale proč podléhat paranoie? Když se blížíme k hranicím, říkáme si v legraci, že určitě budeme mít velké zpoždění, než celý ten náklad proclí. Dělám si legraci, že to mají určitě zaplacené, protože když nás zastaví policie, řidič mu něco řekne a jedeme bez potíží dál. Na hranicích běžná procedura, chtějí po nás 30 USD za vízum do Laosu. Protože už ničemu nevěříme, vzpouzíme se, chceme vidět předpis, protože se to tu nikde nepíše. Úředník odhodí naše pasy na vedlejší stůl a diskuze končí. Ptáme se thajských studentek, jak to tu vlastně je, oni nám vysvětlují, že pro ně jsou jiné předpisy, než pro turisty mimo Asii. Že je vše v pořádku nám potvrzuje ještě jeden Američan. Sklopíme uši a jdeme zaplatit. Úředník je naštvaný, ale nakonec jako poslední procházíme hranicí. Teď jsou nějak naštvaní i pašeráci, kteří jsou již kupodivu na druhé straně a popohání nás do autobusu, jako by šlo o život. Od Vietnamu jedeme silnicí na Sawanakhet a posádka nám potvrzuje, že dorazíme kolem sedmé, osmé, na prstech ukazují deset. Čert aby se v tom vyznal. Nicméně kolem osmé večer asi 200 km od cíle nám praskne zadní pneumatika. Není divu. Po dvaceti minutách pokračujeme v krasojízdě, ale jen asi 2 km, protože pánové jdou večeřet. Už z toho máme legraci, tohle je prostě špatnej trip. 
     Konečně pouští zajímavý film o americkém chlapci v Číně, kterého tam šikanují a on se učí bojové umění. Všichni jsme zakoukaní a najednou autobus zastavuje, že ti co jedou do Sawanakethu vystupují, protože jsme tu. Je sice už 22,00, ale hurá, konečně ta strastiplná cesta končí. Nás šest vypadne z autobusu do potemnělé, hlavní třídy města, bus hned zavírá dveře a odjíždí. Kde se vzali, tu se vzali, záhadní tuktukáři. Kam prý jedeme? Říkáme, že do centra Sawanakethu a oni se velmi diví. Sawanaketh je prý 40 km odtud. Teď se divíme i my! Holky se hroutí, ale v pospolitosti je síla. Aktivní a nedůvěřivá Lily jim nevěří a jde se ptát do nedaleko stojícího autobusu. Já žhavím GPS a zjišťuji, že jsme opravdu 29 km od cíle. Ti gangsteři s námi nechtěli dělat zajížďku a takhle to mohou vzít rovnou na Vientiane! Parchanti! Nepříjemná situace. Lily se vrací s tím, že bus náhodou jede do Thakheku, o kterém jsme se v průběhu dne bavili, že je to překrásné místo v centrálním Laosu, kde si je možné půjčit motorku a jezdit po okolí, vykoupat se v řece, poznat místní lidi. Tak to je náhoda! Řidič nás tam odveze za 4 USD na osobu. Odjíždí hned. Moc dlouho neváháme a rozhodujeme se pro. Lily má velkou výhodu jazyka a je o nás velmi pečující. Domlouvá za jízdy s řidičem a průvodčím nějaký levný hotel v místě. Kupodivu, když dorazíme do Thakheku, řidič zastavuje před hotelem a průvodčí se jde zeptat dovnitř. Pokoje mají hned ve vedlejším hotelu a protože už je půlnoc, my bereme ten za 13 USD. Holky jdou ještě dál do města najít něco levnějšího. Loučíme se a děkujeme, s tím, že bychom se měli zítra určitě někde potkat. Hotel je v krásném lao stylu, zatím nejlepší, co jsme měli. Buddha vede naše kroky a ani tentokrát nezklamal.   

pondělí 21. ledna 2013

Delta Mekongu a sever Vietnamu

Když jsme si včera v centru domlouvali dnešní výlet do delty Mekongu, zároveň jsme si koupili lístky na noční bus do Nha Trangu, což je letovisko u moře, dál na sever. Máme dnešní den na Mekong a v 19,00 nám to jede dál. Bus na výlet jede v 8,00 z centra od turistické kanceláře. Musíme se tam dostat včas, ale to zvládneme, po včerejšku a za světla to bude o.k. Po půl šesté vybíháme z hotelu, kde po nás chtěl recepční, který fakt anglicky neumí, doplatek, který jsem dal včera jeho kolegovi. Další ponaučení, pořád chtít doklad o zaplacení, jinak se z toho nedá vykecat. Ale Martina ho zpacifikovala, nakonec mu tu anglickou větu napsala na papír, on si to mohl dát do překladače na netu a bylo to, najednou samý úsměv. Jenže my nemáme na srandičky čas. Hledáme stanici busu. Všichni jedou do práce a motorek je jednou tolik, než normálně. Na křižovatkách stojí peletony dlouhé několik stovek metrů. Maso! Vidím přijíždět bus č.3, mávám na něj a už bych skoro naskočil mezi právě teď probuzené Vietnamce, kterým padaly oči z důlků, ale Martinka mě vytáhla zpátky za batoh, že to je prý bus na druhou stranu. Tak jsme tam zůstali stát a dohadovali se, kdo má lepší orientační smysl, kudy jsme tak asi jeli včera atp. Nakonec jsem měl asi pravdu já, tak jsme čekali na další trojku. Když jsem jí v dáli, v tom moři hlav v přilbách a čepkách spatřil, bylo dost hodin na přepravu do centra, ale Marťa mě uklidňovala, že to stihneme. Nakonec stihli, ještě stačili posnídat výbornou plněnou bagetu od vesničanky na autobusovém nádraží, která nás chtěla oškubat při vracení peněz, ale bylo to veselé, oni z toho snad mají radost, když hrají tyhle hry s penězi. Pak už konečně sedíme v busu a vyrážíme na Mekong, údajně s anglicky mluvícím průvodcem. Je to srandovní Vietnamec, kterému nerozumím ani slovo, občas začne zpívat a snad chce, aby zpíval celý autobus. To, co nám, bělochům říká 5 minut, Vietnamcům říká čtvrt hodiny. Chvíli se tím bavíme, nakonec usínáme. Po deltě nás vozí od ostrova k ostrovu, na každém ostrově nám něco ukazují, výrobky z kokosového mléka, výrobky z kokosových slupek, výrobky z kokosové moučky a tak dále. Ochutnáváme i alkohol, ve kterém je naložená kobra a škorpioni. Je tu k vidění pár krokodýlů, které je možné za mírný poplatek chytat na udici, samozřejmě bez háčku. Tenhle výlet stojí na osobu 9 USD a je v něm i oběd na jednom z ostrovů, projížďka na tradiční loďce s vesničany po malé řece džunglí a takové improvizované kulturní představení, kde místní zazpívají a přinesou ochutnat místní ovoce. Nebylo to špatné. Po návratu do Ho Či Minova města se nalodíme na noční spací bus. Má tři podélné řady polohovacích lehátek ve dvou patrech. Cena na osobu je 11 USD a ráno budeme v Nha Trangu, kde jsem stačil přes Internet zabukovat levný hotel. Nha Trang je vskutku letovisko. Je tu na nás až příliš mnoho rusky mluvících turistů, pobývajících v drahých hotelích, kupujících cetky na tržištích. Počasí je podmračené, fouká vítr, na koupání to není. Hledáme náš hotel a jsme mile překvapení, jak rychle jsme ho našli. S pomocí GPS. V hotelu jsou milí, zouvá se hned na ulici, prý budou mít připraven ten nejlepší pokoj asi v 11,00 hodin. Jdeme si dát kávu na hlavní třídu a hned se u našeho stolku střídá jeden prodavač či veterán z války ve Vietnamu za druhým. Je to stále odmítání, které je těžké, protože se snaží navazovat kontakt otázkami, odkud jsme, kolik je nám let, kam jedeme atp. Zjistili jsme, že nejlepší je jednou odmítnout a pak už nenavazovat oční kontakt. Jeden, prý válečný veterán, byl hodně naštvaný, že jsme mu nepřispěli. Zachraňovat ale každého chudáka by pro nás znamenalo, že se nedostaneme zpátky domů. Pokoj v hotelu je pro nás připraven až na potřetí, ale jsme spokojeni s pokojem i s čistotou. Platíme 23 USD. Den věnujeme procházce po městě. Dělají tu výborné ovocné koktejly. Ten den si dáváme dvakrát. Protože máme informaci o zajímavých místech, vydáváme se pěšky k okrajové části města, kde je prý zajímavý Wat-chrám. Je to snad 4 km, ale máme dost času. V chrámu na mě padne neskutečná únava, trochu mě bolí břicho, zřejmě problémy po koktejlech. Vracíme se zpět, od dalšího průzkumu upouštíme. Pod chrámem si chci koupit Coca colu, pomůže mi určitě od nevolnosti. Ptáme se prodavačky, jak daleko je to k vyhlášenému velkému bílému Buddhovi, ukazuje něco a volá na poblíž stojící moto taxi. Jsou to dva staříci, takoví moulové, ale velmi milí. Ukazujeme jim v prospektu Buddhu, a že prý nás tam odvezou za 20.000 dongů tam i zpět, cena za jednoho. Tak tedy O.K., prý je to 4 km, pěšky bych tam nedošel, bereme. Vyrážíme a je mi divné, že jedeme takovým zapadákovem. Když dorazíme na údajné místo, přichází k nám Vietnamka ve společenském oděvu a vítá nás. Motorkáři, že počkají. Vietnamka, že budou čekat asi 4 hodiny. Martina se ptá, co tu budeme 4 hodiny dělat, jestli je ten Buddha tak daleko? Vietnamka nerozumí, jaký Buddha? Vítejte v lázních na procedurách! Úůů, jsme opět šokovaní, protože nás odvezli někam úplně jinam! Staříci vůbec neví, která bije, nerozumí ani slovo. Naštěstí Vietnamka mluví dobře anglicky, tak to nakonec domluvíme, že nás odvezou za dalších 50.000 dongů k Buddhovi, který je na opačné straně města. Vůbec je nepodezíráme z úmyslu, šlo o nedorozumění a i Vietnamka nám potvrdila, že se nemusíme bát, že nás nechtěli podvést. Tedy opět vyrážíme. K Buddhovi nás dovezou tentokrát skvěle a jedou velmi opatrně. Jsou nám tak sympatičtí svou bezelstností, že jim dávám o 20.000 víc, protože během jízdy se mi uvolnilo tolik adrenalinu, že se mi udělalo zázračně dobře. Chrám velkého bílého Buddhy je mystické místo. Jenže Martinka nemá nic, čím by si zakryla ramena. Vydáváme se tedy hledat nějaký krámek, ve kterém by si koupila šátek. Jako na potvoru jsme na třídě, kde je jeden obchod vedle druhého s motorkami, potřebami pro motorky, opravny motorek a já nevím, co ještě. Hodně se vzdalujeme, ale nakonec se dostaneme k obchodnímu domu, kde si krásný šátek koupí. Honem zpět, za chvíli zavírají. Jdeme rychle do schodů na vrchol hory, kde stojí monumentální socha Buddhy, s chrámem uvnitř. Úžasné místo pro rozjímání, při kterém socha Buddhy uvnitř na Martinu přátelsky mrkla. Je to příslib, že Buddha vede naše kroky. Ještě se podívat na ležícího Buddhu pod svahem a nahlédnout do chrámu, kde se už sjíždí mniši na večerní modlitby. Jsem tak uchvácen, že jdu přímo před oltář s Buddhou, klaním se mu a chci chvíli setrvat v meditaci. Všiml si toho starý mnich a zvedl se ze své asány a udeřil do gongu. Pak ještě dvakrát. To už jsem považoval za velkou poctu a poklonil se i jemu. Požehnal mi a já vycouval z modlitebny. Martina učinila totéž. Bylo to úžasné. Ten starý mnich za mnou ještě vyšel a dal mi jakýsi samizdat o Buddhovi, sice v angličtině, ale mám z toho nesmírnou radost. Ještě jednou se ukláním a s díky odcházíme. Nádvoří je již plné mladých mnichů v tmavě oranžových rouchách. Vracíme se zpět a cesta do hotelu nám trvá tři hodiny. Bloudíme, každá ulice stejná, žádné orientační body. Nakonec nás zachrání opět navigace, i když Marťa tvrdí, že její mapa byla jistější. No, hlavně, že jsme se dostali zpět do hotelu. Večer ještě domlouváme v blízké cestovní kanceláři přepravu do Hoy An, což je víc na severu, prý pěkné místo, staré město, kde je co k vidění i k papání. Zastavíme se také na nočním trhu, kde je to o cetkách pro turisty, potkáváme zde dva cestovatele od Brna, vyměníme si pár zkušeností a šupajdy spinkat.

ASIE JE O MNOHA ZÁŽITCÍCH A MÁLO ČASU NA PSANÍ

Mám již několika denní zpoždění s psaním blogu. Buď jsem zcela vyčerpán vnímáním všeho kolem nebo zase není dobré připojení na Internet, či cestujeme v noci busem. Dnes je již 21.1. a já doháním, co jsem nestihl. Ráno v Nha Trangu ještě upřesňujeme v cestovní kanceláři přepravu busem do Hoy An a jdeme se projít. Největší zážitek jsme měli v masážním salónu, kam nás nalákali velmi slušnou cenou, 150.000 dongů za hodinovou vietnamskou masáž celého těla. Vietnamská masáž je prý víc razantnější proti thajské. Proč bychom to nezkusili? Osprchujeme se a věci zamykáme ve skříňce. Každého si odvádí masérka. Tentokrát nejsme spolu, ale každý v masérské „kukani“. Lehám si nahý na lehátko a moje asi dvacetiletá masérka mi sedne na zadek. Zdá se, že je velmi přítulná a některé její masérské techniky zavánějí sexuální masáží. Pak mě otočí na záda a při masáži nohou je velmi intimní. Musím si „HO“ chytit a schovat pod ručník se slovy, že to je jen pro mou ženu. Dobře rozumí anglicky, přesto se ještě jednou ptá, zda chci také namasírovat pinďina. Ptám se, zda „pindin“ je vietnamsky, prý že ano. S díky odmítám a v hlavě se mi honí, jak jsme blbí, že si všechny věci a peníze necháme někde ve skříňce, místo abychom je měli u sebe. Tady za tu lákavou cenu lákají turisty a zřejmě kdekdo nabídku neodmítne, což je pak po příjemné chvilce asi pořádný šok při placení. Vzpomínám na průvodce z Mekongu, který nás varoval, abychom nechodili do bordelů, což tohle nebyl, že prý nás oberou o všechno a odejdeme nazí. Tak teď jsme nazí byli, doklady a peníze někde ve skříňce, od které má klíč určitě ten bodyguard u vchodu. Chtěl jsem se zvednout a hned jít dolu, ale masáž zakrátko skončila. Hodina to nebyla, kšeft se mnou holka neudělala, tak jdi! S úlevou zjišťuji, že se nám nic neztratilo, nikdo už po nás nic nechtěl a s Marťou jsme se shodli, že na thajskou masáž to teda nemělo. Jsme zase plní zážitku a jdeme hledat něco k snědku. Objevujeme echt vietnamskou restauraci, pokud tomu tak máme říkat, a dlouho vybíráme z přehršle atraktivních jídel od krabů, ryb, žab a všemožného zvířectva. Martina si dává krokodýla, já zkouším grilovaného ježuru. Moc si pochutnáváme, tyhle chutě milujeme a maso je skvělé. Jdeme se podívat k pláži a protože nás několikrát za den přepadl silný déšť, jen tak relaxujeme. Večer nám jede bus, vracíme se do hotelu pro batohy, kde nám je hlídali a recepční, možná majitel, nám na cestu dává dva banány. Milé rozloučení. Loučíme se s Nha Trangem. HOY AN Noční bus do Hoy An není už tak luxusní a nový, jako ten do Nha Trangu. Zprvu se nám zdá, že lehátka jsou delší, ale profil není tak pohodlný. Chvíli píšu blog, ale silnice je tak špatná, že je obtížné se na klávesnici trefit do správného písmenka. Raději zavírám book a snažím se usnout. Martince usínání problém nedělá, nicméně je ráno celá rozlámaná. V Hoy An nás bus vykládá na plácku, kterému tu říkají busstation a hned jsou tu tuktukáři a taxikáři. Zkušeně odmítáme a vydáváme se do ulic. Kousek od busstatoin je turistická kancelář, kde získáváme velmi jednoduchý plánek města a ptáme se, kudy do centra. Pak jdeme samozřejmě někam úplně jinam. Plánky a mapky jsou v Asii velmi nepřesné. Opět přichází na řadu můj navigátor v mobilu, který nás do centra bezpečně přivádí. Nacházíme hotel, kde po nás chtějí jen 12 USD za pokoj. Není to nic moc, ale nejsme z cukru. Je to hned blízko centra. Sprcha a WC z nás opět dělá lidi. Z bankomatu vybíráme pár milionů a v hotelu si půjčujeme kola asi za 30,- Kč na den. Hoy An je opravdu krásné, starobylé městečko kolem řeky. Atmosféra starého Vietnamu je zde cítit na každém kroku. Několik chrámů, japonský dřevěný most, rušné tržiště. Jedeme na kolech na kraj města, kde v poklidné restauraci u vody se vzrostlými bambusy obědváme a pijeme výbornou vietnamskou kávu. Konečně klid, bez neustálého rachotu a troubení, pomalé tempo života kolem. Jsem nadmíru spokojený, tohle je zatím nejmalebnější místo na naší cestě. Vydáváme se zpět a pak na jih asi 3 km za město, prý tradiční venkov. Projíždíme se mezi rýžovými políčky, prohlížíme domky, ve kterých tu žijí. Zatahuje se, vydáváme se zpět kolem trhu s rybami přímo u řeky. Ve městě už nás zastihuje průtrž. Mokří dojedeme do hotelu, převlékáme se a pro jistotu kupujeme pláštěnky za 20,- Kč. Musíme ještě zajistit přesun do Laosu. V recepci se dozvídáme, že můžeme jet busem do Sawanaketh s nočním přenocováním v hotelu v Hue za 650.000 dongů nebo přímo, brzo ráno, celý den, za 850.000,- dongů. Vyrážíme si informace ověřit ještě do dvou cestovních kanceláří, ale nikde nám už přímý bus nenabídli. Rozhodujeme se, že si připlatíme, ale přesun bude méně náročný a zítra večer v 19,00 budeme v Laosu v Sawanaketh, což je již u Thajských hranic. Hodně prší, vracíme se do hotelu, nakupujeme Hanoi rýžovou vodku, 40%, jako profylaxi, Marlbora za 25,- Kč. Prý pro nás ráno přijede motorka v 6,00 před hotel. Divíme se, ale tady je vše možné. Tak tedy zabalit a zase se vyspat v posteli. A postele tu mají zatím všude příjemné, tvrdé.

sobota 19. ledna 2013

Oškubánci

Budík vyzvání v 7, nám se nechce z postele. Mě, protože jsem nevyspalý, Martince, protože je jí špatně. Přece jen jí dostala nějaká bakterie. Protahujeme spaní do 9, a protože nás čeká hodně zařizování, vyrážíme po 10.hodině do města. Jsme v okrajové čtvrti a chceme do centra. V recepci moc anglicky nemluví, přesto nějakou informaci máme a taky jednoduchý plánek. Město je plné motorek, po silnicích se jich valí stovky. Jdeme dlouho, pak se ptáme a zase to vypadá, jako by nikdo nevěděl, kde je centrum. Možná národní opatření proti špionům. Ale jsou velmi milí. Nakonec vcházíme do banky, kde nám mladá slečna ochotně ukazuje cestu na své podrobné mapě a pak nám jí nechá. Nevěříme, ale je velmi uctivá, odmítnout se to nedá, ale dojalo nás to. Kousek od banky je buddhistická vysoká škola, prohlížíme si areál, Martinka potřebuje najít toaletu. Nakonec se dostane až k děkanovi, který to zařídí. Šikovná holka, já bych se asi posr...! Pozdější cola a suchá bageta zlepší kondici a pokračujeme v bloudění. Po další hodině to vzdáváme. Všechny ulice stejné, lidé sice milí a ochotní, ale těžko se s nimai domlouvá. Na stanici busu se nám podaří od mladých studentů zjistit, co jede do centra a volíme prostě místní dopravu. Cena je úžasná, 5,- Kč na osobu. V autobuse jsme rarita. Turisté místní dopravou nejezdí. Když se konečně protroubíme Ho Či Minovym městem, trvá to další hodinu. Ale jsem v centru. Konečně vidíme i bělochy, ale je to tím, že je zde spousta drahých hotelů. Tady je to úplně jiné město. Než se zorientujeme, jsou u nás chlápci s rikšou. Prý nás odvezou k Saigon River. Odmítáme, víme, že bychom měli být opatrní a těmto atrakcím se vyhýbat. Jsou neodbytní. Prý „only fifteen“. Opravdu? Jo, prý nás odvezou za 15 tisíc. Protože hledáme turistickou kancelář, chci použít tento argument k odmítnutí, ale i tam nás odvezou, dobře to tu znají, kam jezdí turisté. 15 tisíc dongů je 15,- korun na osobu, tak proč ne, Je to zážitek. V té šílené dopravě si připadáme, jako když jsme sem s těma rikšama přijeli z jiného století. A chlapíci šlapou, na kolech žádné převody, proplétají se mezi auty a motorkami. Zařídíme si v turistické kanceláři výlet do delty Mekongu na druhý den, ochotně na nás čekají, zavezou nás k jakési pagodě, které říkají šťastná a nakonec na nábřeží k saigonské řece. Slušný zážitek. Vystupujeme a Marťa ihned takticky mizí se slovy, že u toho mého smlouvání nemusí být. No, ani bych nesmlouval, za 30,- Kč se chlapi nadřeli. Peněz už moc nemáme, v peněžence mám jen 890 000 dongů, ve vedlejší kapse 100 US. Podávám jim 50ti tisícovou bankovku a oni mají pořád natažené ruce. Prý milion a půl! Teď mi to dochází. Jeden z nich vytahuje najednou ceník! Je tam, že 1 hodina je 1,5 milionu dongů. No, tak jsme si naběhli, první oškubání je tu. Jak z toho? Vím, kolik mám, dolary schovávám pod ruku a otevírám peněženku, že to je vše. Nejdřív nevěří, chtějí dolary, ale já teď svou roli držím. Dělám blbýho. Vyndavám z peněžnky všechny dongy a dávám jim je a ukazuji prázdné kapsy a lítostivě se omlouvám. Uvěřili nebo jim to stačilo, plácáme se po zádech a loučíme. Tak tahle sranda nás stála 890,- Kč. Jsme, co se týká dongů, na suchu. Poučili jsme se? Vydáváme se hledat nějaký bezpečný bankomat. Blízko banky máme štěstí a s napětím vkládáme kartu. Transakce odmítnuta! Několikrát. Naše karta prostě nefachá, ke svojí mám PIN na hotelu. To není dobrá situace. Nacházíme směnárnu a měníme dolary. Máme na autobus zpátky do hotelu a musíme začít řešit kartu. Jedeme stejným busem zpět, noční město je neprůjezdné, nepřehledné, všude svítí neonové reklamy, prostě to vypadá zcela jinak, než ve dne. Naše orientační body v tomhle nejsou vidět. Průvodčí ukazuje, že máme vystoupit. Nezdá se nám to, ale je přesvědčivý, jako že už jo, tady je to! Když vystoupíme, hned se nás ptá sympatická mladá dívka, jako z japonského komiksu, kam se chceme dostat. Ukazujeme plánek. Jsme prý hodně daleko, ale ona nám ukáže cestu, máme jít za ní. No tak jdeme, alespoň zase uvidíme něco jiného. Povídá si s Maritnou, že prý studuje francouštinu. TO je tak jediné, co jsem rozuměl. Přivádí nás k sobě domů, což je garáž na hlavní třídě, asi bydlí nad ní. Prý máme počkat. Za chvíli vychází, že prý nás z maminkou odvezou na motorkách. Zděsíme se, zase nějaký trik na turisty? Uklidňují nás, že nás odvezou zadarmo, že bychom to nenašli. Dostáváme přilbičky a holky vytahují z garáže mašiny. Opět neuvěřitelný zážitek. Stali jsme se součástí té nekonečné řeky motorek a už ani nemáme strach. Za čtvrt hodiny nás vysazují před naším hotelem, nic nechtějí, loučíme se. Jsme opět velmi dojatí tou ochotou, kterou vůči nám projevily. Nás ale ještě čeká vyřizování složitější věci, platební karty. Je 7 hodin večer. To znamená, že v Praze je 1 odpoledne. To by jsme mohli stihnout. Ale jak? Facebook tady nechodí, komunisti ho blokují, na emailu teď nikdo u nás doma asi nebude. Píšeme přesto zprávy a rozesíláme rodině. Zároveň po netu posíláme upozornění sms bránou na jejich mobily. Pak mě napadá, že zkusím z našeho malého eee Asusu skypovat. Za deset minut je na Skype Lucka, sestra Martiny. Spojení máme luxusní, hotel má slušné wifi. Lucka naší anabázi s kartou bere rázně do rukou, za půl hodiny nás informuje, že banka kartu zablokovala pro podezření ze zneužití, neboť zaznamenala několik pokusů o výběry ve Vietnamu. Á ! Tak to je naše letištní story! Velmi dobrá služba, ale mít kartu, která nedává peníze. To se musí hlásit? Nikdy se nám to nestalo, asi to opravdu způsobily ty naše pokusy o výběry na letišti. Bylo jich snad deset. Kartu prý mohou oblokovat, když jim Martina zavolá do banky v Praze. Další džouk! Česká SIM tu nefunguje, pošta je v centru. Půjde to Skypem. Lucka to zjišťuje, informuje je, kde jsme. V bance jsou ochotní. Marťa mluví do Skype, Lucka drží sluchátko u monitoru v Praze. Prošli jsme, kartu ihned odblokují. Ulevuje se nám. Dnes můžeme jít s našimi novými zážitky klidně spát.

úterý 15. ledna 2013

Z Thajska do Vietnamu

Dnes se nám, přestože jsem toho zase příliš nenaspal, podařilo vyjít do ulic Bangkoku už před desátou. Ještě nebylo takové vedro. Hned před hotelem u nás zastavil postarší tuktukář a nabízel své služby. Protože už se v centru jakžtakž orientujeme, pojal jsem úmysl, že se svezeme. O cenách už máme trošičku představu. Ukázali jsme mu na mapě, kam chceme a on hned, 80 báthů. S klidem jsem mu řekl, že jen 40 a on se začal pobaveně smát. Tak jsme zase my, na oplátku, pobaveně odmítli a šli k tuktukáři před ním. Stařík chtěl asi svou cenu změnit, volal za námi, ale nový tuktukář bez okolků 40 báthů přijal a v pohodě nás dovezl, kam jsme potřebovali. Naučíte se v tom chodit. V centru jsme zašli k řece a našli nástupiště na lodní přepravu po chrámech kolem řeky, kam se po cestách člověk těžko dostává. Nahaněči za to chtějí neuvěřitelné sumy. Tady jsme zjistili, že za celodenní lístek dáme 150 báthů a můžeme si vyskakovat a naskakovat dle libosti. Bomba! Už máme program na celý den, až se do bangkoku vrátíme na konci naší cesty. Blízko Khao San jsme posnídali thajskou omeletu, byla výborná, k tomu fresh z melouna, taky výborný a šli se znovu projít po té vyhlášené Khao San. V dopoledních hodinách je tu docela klid, málo lidí, zato krejčí, co vás lákají do svých salonů je jako u nás veksláků před rokem 89 na Václavském náměstí. Martinka si tu ale vybrala úžasné letní šatičky až na zem, podařilo se mi cenu usmlouvat asi na 100,- korun! No a pak už honem zpátky do hotelu pro věci a přesunout se na letiště, odkud pofrčíme do Vietnamu, do Ho Či Minova Města. Před hotelem opět stáli tuktukáři, ale letiště je pro ně moc daleko, tak nám staví taxi. Mám už asi jen 150 báthů, což je málo, tak se snažíme s taxikářem dojednat cenu v dolarech. Jsem připraven dát max. 10US. Taxikář to ale neumí přepočítat, pořád neví, tak si zavolá zkušeného tuktukáře, který mu dává najevo, aby bral, že je to nabídka snů! No, nevím, ale bylo to opravdu daleko, jeli jsme to hodinu, tak snad. V letadle, protože Air Asia vám na krátký let nedá nic, jen si můžete na palubě všechno koupit, i obyčejnou vodu, jsme oba hned usnuli a probudili se čtvrt hodiny před přistáním. Pohled rozespalého cestovatele z okna byl jak pohled na zamrzlé pláně nějakého alpského, vysokohorského střediska, jak se slunce opíralo do bílých mračen shora. Moc pěkný pohled, ale pro nás to znamenalo, že přistáváme do pošmourného, zataženého podvečera. Obavy ze zimy však nebyly na místě. Horko jako v prádelně. Tak honem sehnat mapu města, vybrat v bankomatu dongy a dostat se do hotelu. Na letišti jsme našli asi osm bankomatů. Z prvního jsme omylem vybrali jen 100.000 dongů, což je asi 100,- Kč. Tak znovu! A už nic. Wau! Začínám se potit hrůzou. Obešli jsme všechny a všechny hlásili nějaký problém s kartou. Jsme oba velmi nervózní, tohle nevypadá dobře. Jsme vystresovaní a obviňujeme se z toho, kdo tam tu kartu dal blbě, kdo co blbě zmáčknul a tak, normální partnerský konflikt. Pak najednou jeden bankomat vrrr, a 2.000.000 dongů jsou venku jak po másle. Kroutíme nevěřícně hlavou a spokojujeme se s tím, že jsme prostě blbí, a že neumíme ani vybrat peníze. Tedy vzhůru k hotelu, který by měl být asi 3 km od letiště. Jenže, tady snad nemají z letiště žádné chodníky! Vytahuju chytrý telefon, kde mám nahranou mapu města a zapínám navigaci. Jo, nějak se odtud dostaneme. Všude je plno motorek, řev a opět nám každý nabízí, že nás odveze třeba do pekla, hlavně když zaplatíme. Nechceme a statečně, s navigátorem u ucha, se blížíme k hlavní třídě. Ptáme se policisty, jak se máme dostat na druhou stranu, kde je nějaké nákupní středisko a dokonce i chodník. Ukazuje s úsměvem, že přece tudy a jeho ruka míří přímo do té největší vřavy dopravy. Tak jo! Když to říká policista.. Naštěstí, do hotelu to bylo skoro pořád rovně, navigátor fungoval bezpečně, naší rezervaci tam měli taky, tak jen zaplatit, ubytovat se a jít si dát někam ven něco k jídlu. Jenže v hotelu zjišťují, že naše karta nefunguje. Zkouší to na třech platebních terminálech a je stále odmítaná. Zase se začínám potit. Nakonec platím v dolarech, co máme pro všechny případy poschovávané všude možně, ubytováváme se a říkáme si, že jim ty terminály asi nefungují. Večeři si dáváme hned za rohem, v takové vietnamské rodinné vývařovničce, pak ještě jejich úžasnou sladkou, kokosovou, překapávanou kávu. Je sranda se s nima domluvit, protože anglicky nerozumí, vše to řešíme s jejich dětmi, asi třináctiletými děvčaty. Je u toho spousty legrace, dokonce jedna z hospodyněk začala vyhánět Martinu, že si mě tam chce nechat pro sebe. U vietnamských žen mám tedy úspěch! Dnešní den byl dost vzrušující, jsme rádi, že už jdeme do postele. Asi 20 minut hledáme, kde se vypíná klimatizace, protože už máme od stropu rampouchy, pak si všimnu, že u dveří na stolku je dálkové ovládání. Holt, co není v hlavě, je v nohách.