Delta Mekongu a sever Vietnamu

Když jsme si včera v centru domlouvali dnešní výlet do delty Mekongu, zároveň jsme si koupili lístky na noční bus do Nha Trangu, což je letovisko u moře, dál na sever. Máme dnešní den na Mekong a v 19,00 nám to jede dál. Bus na výlet jede v 8,00 z centra od turistické kanceláře. Musíme se tam dostat včas, ale to zvládneme, po včerejšku a za světla to bude o.k. Po půl šesté vybíháme z hotelu, kde po nás chtěl recepční, který fakt anglicky neumí, doplatek, který jsem dal včera jeho kolegovi. Další ponaučení, pořád chtít doklad o zaplacení, jinak se z toho nedá vykecat. Ale Martina ho zpacifikovala, nakonec mu tu anglickou větu napsala na papír, on si to mohl dát do překladače na netu a bylo to, najednou samý úsměv. Jenže my nemáme na srandičky čas. Hledáme stanici busu. Všichni jedou do práce a motorek je jednou tolik, než normálně. Na křižovatkách stojí peletony dlouhé několik stovek metrů. Maso! Vidím přijíždět bus č.3, mávám na něj a už bych skoro naskočil mezi právě teď probuzené Vietnamce, kterým padaly oči z důlků, ale Martinka mě vytáhla zpátky za batoh, že to je prý bus na druhou stranu. Tak jsme tam zůstali stát a dohadovali se, kdo má lepší orientační smysl, kudy jsme tak asi jeli včera atp. Nakonec jsem měl asi pravdu já, tak jsme čekali na další trojku. Když jsem jí v dáli, v tom moři hlav v přilbách a čepkách spatřil, bylo dost hodin na přepravu do centra, ale Marťa mě uklidňovala, že to stihneme. Nakonec stihli, ještě stačili posnídat výbornou plněnou bagetu od vesničanky na autobusovém nádraží, která nás chtěla oškubat při vracení peněz, ale bylo to veselé, oni z toho snad mají radost, když hrají tyhle hry s penězi. Pak už konečně sedíme v busu a vyrážíme na Mekong, údajně s anglicky mluvícím průvodcem. Je to srandovní Vietnamec, kterému nerozumím ani slovo, občas začne zpívat a snad chce, aby zpíval celý autobus. To, co nám, bělochům říká 5 minut, Vietnamcům říká čtvrt hodiny. Chvíli se tím bavíme, nakonec usínáme. Po deltě nás vozí od ostrova k ostrovu, na každém ostrově nám něco ukazují, výrobky z kokosového mléka, výrobky z kokosových slupek, výrobky z kokosové moučky a tak dále. Ochutnáváme i alkohol, ve kterém je naložená kobra a škorpioni. Je tu k vidění pár krokodýlů, které je možné za mírný poplatek chytat na udici, samozřejmě bez háčku. Tenhle výlet stojí na osobu 9 USD a je v něm i oběd na jednom z ostrovů, projížďka na tradiční loďce s vesničany po malé řece džunglí a takové improvizované kulturní představení, kde místní zazpívají a přinesou ochutnat místní ovoce. Nebylo to špatné. Po návratu do Ho Či Minova města se nalodíme na noční spací bus. Má tři podélné řady polohovacích lehátek ve dvou patrech. Cena na osobu je 11 USD a ráno budeme v Nha Trangu, kde jsem stačil přes Internet zabukovat levný hotel. Nha Trang je vskutku letovisko. Je tu na nás až příliš mnoho rusky mluvících turistů, pobývajících v drahých hotelích, kupujících cetky na tržištích. Počasí je podmračené, fouká vítr, na koupání to není. Hledáme náš hotel a jsme mile překvapení, jak rychle jsme ho našli. S pomocí GPS. V hotelu jsou milí, zouvá se hned na ulici, prý budou mít připraven ten nejlepší pokoj asi v 11,00 hodin. Jdeme si dát kávu na hlavní třídu a hned se u našeho stolku střídá jeden prodavač či veterán z války ve Vietnamu za druhým. Je to stále odmítání, které je těžké, protože se snaží navazovat kontakt otázkami, odkud jsme, kolik je nám let, kam jedeme atp. Zjistili jsme, že nejlepší je jednou odmítnout a pak už nenavazovat oční kontakt. Jeden, prý válečný veterán, byl hodně naštvaný, že jsme mu nepřispěli. Zachraňovat ale každého chudáka by pro nás znamenalo, že se nedostaneme zpátky domů. Pokoj v hotelu je pro nás připraven až na potřetí, ale jsme spokojeni s pokojem i s čistotou. Platíme 23 USD. Den věnujeme procházce po městě. Dělají tu výborné ovocné koktejly. Ten den si dáváme dvakrát. Protože máme informaci o zajímavých místech, vydáváme se pěšky k okrajové části města, kde je prý zajímavý Wat-chrám. Je to snad 4 km, ale máme dost času. V chrámu na mě padne neskutečná únava, trochu mě bolí břicho, zřejmě problémy po koktejlech. Vracíme se zpět, od dalšího průzkumu upouštíme. Pod chrámem si chci koupit Coca colu, pomůže mi určitě od nevolnosti. Ptáme se prodavačky, jak daleko je to k vyhlášenému velkému bílému Buddhovi, ukazuje něco a volá na poblíž stojící moto taxi. Jsou to dva staříci, takoví moulové, ale velmi milí. Ukazujeme jim v prospektu Buddhu, a že prý nás tam odvezou za 20.000 dongů tam i zpět, cena za jednoho. Tak tedy O.K., prý je to 4 km, pěšky bych tam nedošel, bereme. Vyrážíme a je mi divné, že jedeme takovým zapadákovem. Když dorazíme na údajné místo, přichází k nám Vietnamka ve společenském oděvu a vítá nás. Motorkáři, že počkají. Vietnamka, že budou čekat asi 4 hodiny. Martina se ptá, co tu budeme 4 hodiny dělat, jestli je ten Buddha tak daleko? Vietnamka nerozumí, jaký Buddha? Vítejte v lázních na procedurách! Úůů, jsme opět šokovaní, protože nás odvezli někam úplně jinam! Staříci vůbec neví, která bije, nerozumí ani slovo. Naštěstí Vietnamka mluví dobře anglicky, tak to nakonec domluvíme, že nás odvezou za dalších 50.000 dongů k Buddhovi, který je na opačné straně města. Vůbec je nepodezíráme z úmyslu, šlo o nedorozumění a i Vietnamka nám potvrdila, že se nemusíme bát, že nás nechtěli podvést. Tedy opět vyrážíme. K Buddhovi nás dovezou tentokrát skvěle a jedou velmi opatrně. Jsou nám tak sympatičtí svou bezelstností, že jim dávám o 20.000 víc, protože během jízdy se mi uvolnilo tolik adrenalinu, že se mi udělalo zázračně dobře. Chrám velkého bílého Buddhy je mystické místo. Jenže Martinka nemá nic, čím by si zakryla ramena. Vydáváme se tedy hledat nějaký krámek, ve kterém by si koupila šátek. Jako na potvoru jsme na třídě, kde je jeden obchod vedle druhého s motorkami, potřebami pro motorky, opravny motorek a já nevím, co ještě. Hodně se vzdalujeme, ale nakonec se dostaneme k obchodnímu domu, kde si krásný šátek koupí. Honem zpět, za chvíli zavírají. Jdeme rychle do schodů na vrchol hory, kde stojí monumentální socha Buddhy, s chrámem uvnitř. Úžasné místo pro rozjímání, při kterém socha Buddhy uvnitř na Martinu přátelsky mrkla. Je to příslib, že Buddha vede naše kroky. Ještě se podívat na ležícího Buddhu pod svahem a nahlédnout do chrámu, kde se už sjíždí mniši na večerní modlitby. Jsem tak uchvácen, že jdu přímo před oltář s Buddhou, klaním se mu a chci chvíli setrvat v meditaci. Všiml si toho starý mnich a zvedl se ze své asány a udeřil do gongu. Pak ještě dvakrát. To už jsem považoval za velkou poctu a poklonil se i jemu. Požehnal mi a já vycouval z modlitebny. Martina učinila totéž. Bylo to úžasné. Ten starý mnich za mnou ještě vyšel a dal mi jakýsi samizdat o Buddhovi, sice v angličtině, ale mám z toho nesmírnou radost. Ještě jednou se ukláním a s díky odcházíme. Nádvoří je již plné mladých mnichů v tmavě oranžových rouchách. Vracíme se zpět a cesta do hotelu nám trvá tři hodiny. Bloudíme, každá ulice stejná, žádné orientační body. Nakonec nás zachrání opět navigace, i když Marťa tvrdí, že její mapa byla jistější. No, hlavně, že jsme se dostali zpět do hotelu. Večer ještě domlouváme v blízké cestovní kanceláři přepravu do Hoy An, což je víc na severu, prý pěkné místo, staré město, kde je co k vidění i k papání. Zastavíme se také na nočním trhu, kde je to o cetkách pro turisty, potkáváme zde dva cestovatele od Brna, vyměníme si pár zkušeností a šupajdy spinkat.

ASIE JE O MNOHA ZÁŽITCÍCH A MÁLO ČASU NA PSANÍ

Mám již několika denní zpoždění s psaním blogu. Buď jsem zcela vyčerpán vnímáním všeho kolem nebo zase není dobré připojení na Internet, či cestujeme v noci busem. Dnes je již 21.1. a já doháním, co jsem nestihl. Ráno v Nha Trangu ještě upřesňujeme v cestovní kanceláři přepravu busem do Hoy An a jdeme se projít. Největší zážitek jsme měli v masážním salónu, kam nás nalákali velmi slušnou cenou, 150.000 dongů za hodinovou vietnamskou masáž celého těla. Vietnamská masáž je prý víc razantnější proti thajské. Proč bychom to nezkusili? Osprchujeme se a věci zamykáme ve skříňce. Každého si odvádí masérka. Tentokrát nejsme spolu, ale každý v masérské „kukani“. Lehám si nahý na lehátko a moje asi dvacetiletá masérka mi sedne na zadek. Zdá se, že je velmi přítulná a některé její masérské techniky zavánějí sexuální masáží. Pak mě otočí na záda a při masáži nohou je velmi intimní. Musím si „HO“ chytit a schovat pod ručník se slovy, že to je jen pro mou ženu. Dobře rozumí anglicky, přesto se ještě jednou ptá, zda chci také namasírovat pinďina. Ptám se, zda „pindin“ je vietnamsky, prý že ano. S díky odmítám a v hlavě se mi honí, jak jsme blbí, že si všechny věci a peníze necháme někde ve skříňce, místo abychom je měli u sebe. Tady za tu lákavou cenu lákají turisty a zřejmě kdekdo nabídku neodmítne, což je pak po příjemné chvilce asi pořádný šok při placení. Vzpomínám na průvodce z Mekongu, který nás varoval, abychom nechodili do bordelů, což tohle nebyl, že prý nás oberou o všechno a odejdeme nazí. Tak teď jsme nazí byli, doklady a peníze někde ve skříňce, od které má klíč určitě ten bodyguard u vchodu. Chtěl jsem se zvednout a hned jít dolu, ale masáž zakrátko skončila. Hodina to nebyla, kšeft se mnou holka neudělala, tak jdi! S úlevou zjišťuji, že se nám nic neztratilo, nikdo už po nás nic nechtěl a s Marťou jsme se shodli, že na thajskou masáž to teda nemělo. Jsme zase plní zážitku a jdeme hledat něco k snědku. Objevujeme echt vietnamskou restauraci, pokud tomu tak máme říkat, a dlouho vybíráme z přehršle atraktivních jídel od krabů, ryb, žab a všemožného zvířectva. Martina si dává krokodýla, já zkouším grilovaného ježuru. Moc si pochutnáváme, tyhle chutě milujeme a maso je skvělé. Jdeme se podívat k pláži a protože nás několikrát za den přepadl silný déšť, jen tak relaxujeme. Večer nám jede bus, vracíme se do hotelu pro batohy, kde nám je hlídali a recepční, možná majitel, nám na cestu dává dva banány. Milé rozloučení. Loučíme se s Nha Trangem. HOY AN Noční bus do Hoy An není už tak luxusní a nový, jako ten do Nha Trangu. Zprvu se nám zdá, že lehátka jsou delší, ale profil není tak pohodlný. Chvíli píšu blog, ale silnice je tak špatná, že je obtížné se na klávesnici trefit do správného písmenka. Raději zavírám book a snažím se usnout. Martince usínání problém nedělá, nicméně je ráno celá rozlámaná. V Hoy An nás bus vykládá na plácku, kterému tu říkají busstation a hned jsou tu tuktukáři a taxikáři. Zkušeně odmítáme a vydáváme se do ulic. Kousek od busstatoin je turistická kancelář, kde získáváme velmi jednoduchý plánek města a ptáme se, kudy do centra. Pak jdeme samozřejmě někam úplně jinam. Plánky a mapky jsou v Asii velmi nepřesné. Opět přichází na řadu můj navigátor v mobilu, který nás do centra bezpečně přivádí. Nacházíme hotel, kde po nás chtějí jen 12 USD za pokoj. Není to nic moc, ale nejsme z cukru. Je to hned blízko centra. Sprcha a WC z nás opět dělá lidi. Z bankomatu vybíráme pár milionů a v hotelu si půjčujeme kola asi za 30,- Kč na den. Hoy An je opravdu krásné, starobylé městečko kolem řeky. Atmosféra starého Vietnamu je zde cítit na každém kroku. Několik chrámů, japonský dřevěný most, rušné tržiště. Jedeme na kolech na kraj města, kde v poklidné restauraci u vody se vzrostlými bambusy obědváme a pijeme výbornou vietnamskou kávu. Konečně klid, bez neustálého rachotu a troubení, pomalé tempo života kolem. Jsem nadmíru spokojený, tohle je zatím nejmalebnější místo na naší cestě. Vydáváme se zpět a pak na jih asi 3 km za město, prý tradiční venkov. Projíždíme se mezi rýžovými políčky, prohlížíme domky, ve kterých tu žijí. Zatahuje se, vydáváme se zpět kolem trhu s rybami přímo u řeky. Ve městě už nás zastihuje průtrž. Mokří dojedeme do hotelu, převlékáme se a pro jistotu kupujeme pláštěnky za 20,- Kč. Musíme ještě zajistit přesun do Laosu. V recepci se dozvídáme, že můžeme jet busem do Sawanaketh s nočním přenocováním v hotelu v Hue za 650.000 dongů nebo přímo, brzo ráno, celý den, za 850.000,- dongů. Vyrážíme si informace ověřit ještě do dvou cestovních kanceláří, ale nikde nám už přímý bus nenabídli. Rozhodujeme se, že si připlatíme, ale přesun bude méně náročný a zítra večer v 19,00 budeme v Laosu v Sawanaketh, což je již u Thajských hranic. Hodně prší, vracíme se do hotelu, nakupujeme Hanoi rýžovou vodku, 40%, jako profylaxi, Marlbora za 25,- Kč. Prý pro nás ráno přijede motorka v 6,00 před hotel. Divíme se, ale tady je vše možné. Tak tedy zabalit a zase se vyspat v posteli. A postele tu mají zatím všude příjemné, tvrdé.

Oškubánci

Budík vyzvání v 7, nám se nechce z postele. Mě, protože jsem nevyspalý, Martince, protože je jí špatně. Přece jen jí dostala nějaká bakterie. Protahujeme spaní do 9, a protože nás čeká hodně zařizování, vyrážíme po 10.hodině do města. Jsme v okrajové čtvrti a chceme do centra. V recepci moc anglicky nemluví, přesto nějakou informaci máme a taky jednoduchý plánek. Město je plné motorek, po silnicích se jich valí stovky. Jdeme dlouho, pak se ptáme a zase to vypadá, jako by nikdo nevěděl, kde je centrum. Možná národní opatření proti špionům. Ale jsou velmi milí. Nakonec vcházíme do banky, kde nám mladá slečna ochotně ukazuje cestu na své podrobné mapě a pak nám jí nechá. Nevěříme, ale je velmi uctivá, odmítnout se to nedá, ale dojalo nás to. Kousek od banky je buddhistická vysoká škola, prohlížíme si areál, Martinka potřebuje najít toaletu. Nakonec se dostane až k děkanovi, který to zařídí. Šikovná holka, já bych se asi posr...! Pozdější cola a suchá bageta zlepší kondici a pokračujeme v bloudění. Po další hodině to vzdáváme. Všechny ulice stejné, lidé sice milí a ochotní, ale těžko se s nimai domlouvá. Na stanici busu se nám podaří od mladých studentů zjistit, co jede do centra a volíme prostě místní dopravu. Cena je úžasná, 5,- Kč na osobu. V autobuse jsme rarita. Turisté místní dopravou nejezdí. Když se konečně protroubíme Ho Či Minovym městem, trvá to další hodinu. Ale jsem v centru. Konečně vidíme i bělochy, ale je to tím, že je zde spousta drahých hotelů. Tady je to úplně jiné město. Než se zorientujeme, jsou u nás chlápci s rikšou. Prý nás odvezou k Saigon River. Odmítáme, víme, že bychom měli být opatrní a těmto atrakcím se vyhýbat. Jsou neodbytní. Prý „only fifteen“. Opravdu? Jo, prý nás odvezou za 15 tisíc. Protože hledáme turistickou kancelář, chci použít tento argument k odmítnutí, ale i tam nás odvezou, dobře to tu znají, kam jezdí turisté. 15 tisíc dongů je 15,- korun na osobu, tak proč ne, Je to zážitek. V té šílené dopravě si připadáme, jako když jsme sem s těma rikšama přijeli z jiného století. A chlapíci šlapou, na kolech žádné převody, proplétají se mezi auty a motorkami. Zařídíme si v turistické kanceláři výlet do delty Mekongu na druhý den, ochotně na nás čekají, zavezou nás k jakési pagodě, které říkají šťastná a nakonec na nábřeží k saigonské řece. Slušný zážitek. Vystupujeme a Marťa ihned takticky mizí se slovy, že u toho mého smlouvání nemusí být. No, ani bych nesmlouval, za 30,- Kč se chlapi nadřeli. Peněz už moc nemáme, v peněžence mám jen 890 000 dongů, ve vedlejší kapse 100 US. Podávám jim 50ti tisícovou bankovku a oni mají pořád natažené ruce. Prý milion a půl! Teď mi to dochází. Jeden z nich vytahuje najednou ceník! Je tam, že 1 hodina je 1,5 milionu dongů. No, tak jsme si naběhli, první oškubání je tu. Jak z toho? Vím, kolik mám, dolary schovávám pod ruku a otevírám peněženku, že to je vše. Nejdřív nevěří, chtějí dolary, ale já teď svou roli držím. Dělám blbýho. Vyndavám z peněžnky všechny dongy a dávám jim je a ukazuji prázdné kapsy a lítostivě se omlouvám. Uvěřili nebo jim to stačilo, plácáme se po zádech a loučíme. Tak tahle sranda nás stála 890,- Kč. Jsme, co se týká dongů, na suchu. Poučili jsme se? Vydáváme se hledat nějaký bezpečný bankomat. Blízko banky máme štěstí a s napětím vkládáme kartu. Transakce odmítnuta! Několikrát. Naše karta prostě nefachá, ke svojí mám PIN na hotelu. To není dobrá situace. Nacházíme směnárnu a měníme dolary. Máme na autobus zpátky do hotelu a musíme začít řešit kartu. Jedeme stejným busem zpět, noční město je neprůjezdné, nepřehledné, všude svítí neonové reklamy, prostě to vypadá zcela jinak, než ve dne. Naše orientační body v tomhle nejsou vidět. Průvodčí ukazuje, že máme vystoupit. Nezdá se nám to, ale je přesvědčivý, jako že už jo, tady je to! Když vystoupíme, hned se nás ptá sympatická mladá dívka, jako z japonského komiksu, kam se chceme dostat. Ukazujeme plánek. Jsme prý hodně daleko, ale ona nám ukáže cestu, máme jít za ní. No tak jdeme, alespoň zase uvidíme něco jiného. Povídá si s Maritnou, že prý studuje francouštinu. TO je tak jediné, co jsem rozuměl. Přivádí nás k sobě domů, což je garáž na hlavní třídě, asi bydlí nad ní. Prý máme počkat. Za chvíli vychází, že prý nás z maminkou odvezou na motorkách. Zděsíme se, zase nějaký trik na turisty? Uklidňují nás, že nás odvezou zadarmo, že bychom to nenašli. Dostáváme přilbičky a holky vytahují z garáže mašiny. Opět neuvěřitelný zážitek. Stali jsme se součástí té nekonečné řeky motorek a už ani nemáme strach. Za čtvrt hodiny nás vysazují před naším hotelem, nic nechtějí, loučíme se. Jsme opět velmi dojatí tou ochotou, kterou vůči nám projevily. Nás ale ještě čeká vyřizování složitější věci, platební karty. Je 7 hodin večer. To znamená, že v Praze je 1 odpoledne. To by jsme mohli stihnout. Ale jak? Facebook tady nechodí, komunisti ho blokují, na emailu teď nikdo u nás doma asi nebude. Píšeme přesto zprávy a rozesíláme rodině. Zároveň po netu posíláme upozornění sms bránou na jejich mobily. Pak mě napadá, že zkusím z našeho malého eee Asusu skypovat. Za deset minut je na Skype Lucka, sestra Martiny. Spojení máme luxusní, hotel má slušné wifi. Lucka naší anabázi s kartou bere rázně do rukou, za půl hodiny nás informuje, že banka kartu zablokovala pro podezření ze zneužití, neboť zaznamenala několik pokusů o výběry ve Vietnamu. Á ! Tak to je naše letištní story! Velmi dobrá služba, ale mít kartu, která nedává peníze. To se musí hlásit? Nikdy se nám to nestalo, asi to opravdu způsobily ty naše pokusy o výběry na letišti. Bylo jich snad deset. Kartu prý mohou oblokovat, když jim Martina zavolá do banky v Praze. Další džouk! Česká SIM tu nefunguje, pošta je v centru. Půjde to Skypem. Lucka to zjišťuje, informuje je, kde jsme. V bance jsou ochotní. Marťa mluví do Skype, Lucka drží sluchátko u monitoru v Praze. Prošli jsme, kartu ihned odblokují. Ulevuje se nám. Dnes můžeme jít s našimi novými zážitky klidně spát.

Z Thajska do Vietnamu

Dnes se nám, přestože jsem toho zase příliš nenaspal, podařilo vyjít do ulic Bangkoku už před desátou. Ještě nebylo takové vedro. Hned před hotelem u nás zastavil postarší tuktukář a nabízel své služby. Protože už se v centru jakžtakž orientujeme, pojal jsem úmysl, že se svezeme. O cenách už máme trošičku představu. Ukázali jsme mu na mapě, kam chceme a on hned, 80 báthů. S klidem jsem mu řekl, že jen 40 a on se začal pobaveně smát. Tak jsme zase my, na oplátku, pobaveně odmítli a šli k tuktukáři před ním. Stařík chtěl asi svou cenu změnit, volal za námi, ale nový tuktukář bez okolků 40 báthů přijal a v pohodě nás dovezl, kam jsme potřebovali. Naučíte se v tom chodit. V centru jsme zašli k řece a našli nástupiště na lodní přepravu po chrámech kolem řeky, kam se po cestách člověk těžko dostává. Nahaněči za to chtějí neuvěřitelné sumy. Tady jsme zjistili, že za celodenní lístek dáme 150 báthů a můžeme si vyskakovat a naskakovat dle libosti. Bomba! Už máme program na celý den, až se do bangkoku vrátíme na konci naší cesty. Blízko Khao San jsme posnídali thajskou omeletu, byla výborná, k tomu fresh z melouna, taky výborný a šli se znovu projít po té vyhlášené Khao San. V dopoledních hodinách je tu docela klid, málo lidí, zato krejčí, co vás lákají do svých salonů je jako u nás veksláků před rokem 89 na Václavském náměstí. Martinka si tu ale vybrala úžasné letní šatičky až na zem, podařilo se mi cenu usmlouvat asi na 100,- korun! No a pak už honem zpátky do hotelu pro věci a přesunout se na letiště, odkud pofrčíme do Vietnamu, do Ho Či Minova Města. Před hotelem opět stáli tuktukáři, ale letiště je pro ně moc daleko, tak nám staví taxi. Mám už asi jen 150 báthů, což je málo, tak se snažíme s taxikářem dojednat cenu v dolarech. Jsem připraven dát max. 10US. Taxikář to ale neumí přepočítat, pořád neví, tak si zavolá zkušeného tuktukáře, který mu dává najevo, aby bral, že je to nabídka snů! No, nevím, ale bylo to opravdu daleko, jeli jsme to hodinu, tak snad. V letadle, protože Air Asia vám na krátký let nedá nic, jen si můžete na palubě všechno koupit, i obyčejnou vodu, jsme oba hned usnuli a probudili se čtvrt hodiny před přistáním. Pohled rozespalého cestovatele z okna byl jak pohled na zamrzlé pláně nějakého alpského, vysokohorského střediska, jak se slunce opíralo do bílých mračen shora. Moc pěkný pohled, ale pro nás to znamenalo, že přistáváme do pošmourného, zataženého podvečera. Obavy ze zimy však nebyly na místě. Horko jako v prádelně. Tak honem sehnat mapu města, vybrat v bankomatu dongy a dostat se do hotelu. Na letišti jsme našli asi osm bankomatů. Z prvního jsme omylem vybrali jen 100.000 dongů, což je asi 100,- Kč. Tak znovu! A už nic. Wau! Začínám se potit hrůzou. Obešli jsme všechny a všechny hlásili nějaký problém s kartou. Jsme oba velmi nervózní, tohle nevypadá dobře. Jsme vystresovaní a obviňujeme se z toho, kdo tam tu kartu dal blbě, kdo co blbě zmáčknul a tak, normální partnerský konflikt. Pak najednou jeden bankomat vrrr, a 2.000.000 dongů jsou venku jak po másle. Kroutíme nevěřícně hlavou a spokojujeme se s tím, že jsme prostě blbí, a že neumíme ani vybrat peníze. Tedy vzhůru k hotelu, který by měl být asi 3 km od letiště. Jenže, tady snad nemají z letiště žádné chodníky! Vytahuju chytrý telefon, kde mám nahranou mapu města a zapínám navigaci. Jo, nějak se odtud dostaneme. Všude je plno motorek, řev a opět nám každý nabízí, že nás odveze třeba do pekla, hlavně když zaplatíme. Nechceme a statečně, s navigátorem u ucha, se blížíme k hlavní třídě. Ptáme se policisty, jak se máme dostat na druhou stranu, kde je nějaké nákupní středisko a dokonce i chodník. Ukazuje s úsměvem, že přece tudy a jeho ruka míří přímo do té největší vřavy dopravy. Tak jo! Když to říká policista.. Naštěstí, do hotelu to bylo skoro pořád rovně, navigátor fungoval bezpečně, naší rezervaci tam měli taky, tak jen zaplatit, ubytovat se a jít si dát někam ven něco k jídlu. Jenže v hotelu zjišťují, že naše karta nefunguje. Zkouší to na třech platebních terminálech a je stále odmítaná. Zase se začínám potit. Nakonec platím v dolarech, co máme pro všechny případy poschovávané všude možně, ubytováváme se a říkáme si, že jim ty terminály asi nefungují. Večeři si dáváme hned za rohem, v takové vietnamské rodinné vývařovničce, pak ještě jejich úžasnou sladkou, kokosovou, překapávanou kávu. Je sranda se s nima domluvit, protože anglicky nerozumí, vše to řešíme s jejich dětmi, asi třináctiletými děvčaty. Je u toho spousty legrace, dokonce jedna z hospodyněk začala vyhánět Martinu, že si mě tam chce nechat pro sebe. U vietnamských žen mám tedy úspěch! Dnešní den byl dost vzrušující, jsme rádi, že už jdeme do postele. Asi 20 minut hledáme, kde se vypíná klimatizace, protože už máme od stropu rampouchy, pak si všimnu, že u dveří na stolku je dálkové ovládání. Holt, co není v hlavě, je v nohách.

Buddha day

Je neděle, 13.1.2013. Píšu vždy s jednodenním zpožděním, protože v tom čase mám chaos. Usnul jsem po 4. hodině a v 7,00 už nás probouzel budík. Pro moje tělo je to pořád jako vstávat v 1,00 v noci. Hned jsem zase usnul, jen na chvilku, Martinka mě nechala, ale já hned otevřel oči. Bylo už půl 11té. Rychle jsme se vypakovali z hotelu někam nasnídat a po chvilce cesty nás odchytil opět jeden uctivý Thajec. Mluvil dobře anglicky, opět nás vítal v Thajsku a dal dobré rady pro dnešní den. Nevěděli jsme, že je to den Buddhy, což je pro Thajce velký svátek. Sjíždí se celé rodiny, které navštěvují chrámy a přináší Buddhovi dárky, modlí se. Proto jsou otevřeny i chrámy, které jsou jinak zavřeny a tuktukáři vozí turisty třeba celý den jen za 20 báthů! Prý jim dnešní den platí Shell. Když nám vše dopodrobna popsal a začmáral celou mapu, co musíme vidět, ještě nám odchytil Tuktuk a důrazně upozornil řidiče na těch 20 báthů. A tak jsme vyrazili nejprve na Zlatého Buddhu, potom na Lucky Buddhu, potom na dalšího Buddhu. U Zlatého, který měří asi 60m, mě to tak přišlo, prodávala ptáčnice klece s ptáčky. Prý je máme vypustit s přáním Buddhovi. Martina se toho ujala a s dojetím ty mrňousky vypustila na svobodu. Klec jsme zase vrátili. Tuktukář na nás trpělivě vždy čekal, až nám to už bylo nepříjemné, tak jsme ho požádali, ať nás odveze ke Královskému paláci, že to bude naše konečná. Stalo se a my se ocitli v největším shromaždišti lidu. Jenže já ještě nesnídal a z té hitparády Chrámů jsem byl vyčerpaný. Toužil jsem po klidném místě někde pod stromem, bez lidí, jen se zpěvem ptactva. Tady to však rozhodně takto nevypadalo. Tržiště vedle paláce vydávalo opojné vůně thajské kuchyně, tam tedy vedly naše první kroky. Bylo to výborné i s banánovým koktejlem. Vstupujeme do areálu palácového komplexu, který je tím nejkrásnějším, co Bangkok nabízí. Vstup je 500 báthů na osobu. Zahalená ramena a kalhoty pod kolena samozřejmostí. Takhle my rozhodně oblečení nejsme. Přesto to v těch davech riskneme. Chyba. Po chvíli nás policisté nebo vojáci, nevím, obrátí směrem ven. Znovu máme problém, protože vycházíme východem určeným jen pro automobily. Někdo za námi křičí, ale neohlížíme se. Buď nás zastřelí nebo projdeme! Přece to nebudeme zase celé obcházet. Podařilo se. Hledáme nějaký stánek nebo obchůdek, kde si dokoupíme vhodný oděv. Nakonec na hlavní třídě u milé staré paní pořizuji bezva bílou tuniku s thajským drakem a Marťa vkusnou zavinovačku se slony. Za 400 báthů. Teď vypadáme jako místní, jen si to o nás nikdo nemyslí. Martina září svými blond vlasy do dálky, já asi působím jako něco mezi rozhazovačným Němcem a dolary nacpaným amíkem. Soudím tak dle toho, že se na nás neustále vrhají nahaněči na všelico. V komplexu královského paláce je to nádhera. Nedá se to popisovat slovy, musí se to vidět. Přidám nějaké foto nebo video. Zbytek večera trávíme v oblasti Khao San, opět ochutnáváme a očumujeme a bloudíme, až nás tak bolí nohy, že podlehneme nabídce na masáž. 30 minut za 120 báthů nám přijde rozumné. Po masáži nohou se vznášíme metr nad zemí. Blahem ani nemluvíme. Dorazíme do našeho včerejšího bistra a tentokrát Martina dostane svou černou kávu. Já zůstávám i u Ice, protože je to jako zmrzlina, hodně sladká, a to já můžu. Při kávě se znovu vracíme k tématu masáží, protože salon máme hned vedle hotelu a padá rozhodnutí. Když jsme v Thajsku, musíme to vyzkoušet na celém těle. Dáváme si olejovou, celotělovou masáž po dobu jedné hodiny za 350 báthů. A tu péči bychom přáli každému unavenému a zablokovanému tělu. Sedmé nebe! Oba jsme se potom ohnuli až k zemi. Myslím, že v tu chvíli jsme na thajských masážích získali závislost. Tak tedy honem do postýlky, napsat blog, podívat se do emailu, pusu a spinkat! Opět usínám po 4té ráno, dřív mé tělo prostě odmítá. Uvidíme, jak to půjde dál.

Vítejte v Bangkoku!

Vítejte v Bangkoku! Po tolika hodinách v letadle jsme se těšili ven jak závodní chrti ze startovního boxu. Ocitnout se v Bangkoku je pro našince velký zážitek. Rozlehlé, čtyřpatrové letiště, milí Thajci, spoustu informací pro turisty. První úkol je najít prodej letenek a zajistit si na pondělí přesun do Ho či Minova města. Naštěstí Martina mluví plynule anglicky a brzy jsme u přepážky Air Asia, kde se nám věnuje sympatická mladá Thajka. Hezká, ale prohlížel jsem si jí, jen když Marťa nekoukala. Letenku jsme pořídili za 6000 bathů a nějaké drobné, v tuhle chvíli ještě nevíme, jak to máme přepočítávat. Další jednoduchý úkol je před námi. Dopravit se do centra města a najít náš dopředu zabukovaný hotel. Sranda. Vím, že je to airport linkou, modrou, až na konečnou, a potom šestnáct stanic busem č. 59. Najít modrou linku hned na letišti není problém. Jízdenka stojí 45 bathů, vše dobře označno i pro vyvalíny, jako jsme my. Asi za dvacet minut jsme na konečné a v pokynech z hotelu máme, že na zastávku busu je to asi 100 metrů. Jenže tam nenapsali, na kterou stranu. Výstupů je totiž nespočet. To nás ale nemůže rozházet, že? Statečně vyrážíme do ruchu velkoměsta a ptáme se jak o život. Informace se však velmi různí a za chvíli nevíme, kde jsme. Slunce už dávno zapadlo a dva běloši s batohama a s mapou v ruce jsou výzvou pro všechny tuktukáře i taxikáře. My však toužíme po opravdových zážitcích, dělat vše jako místní, nechceme to vzdát. Martina oslovuje mladého Thajce v brýličkách a ten je chudák naší otázkou, jak se přiblížit na Kao San docela vyvedený z míry. Prý se ho na to pořád někdo ptá a on pořádně neví, rád by to také zjistil. No, chodí s námi z jedné hlavnní třídy do druhé a zkoumá busy, ale úspěšný také není. Opouštíme ho docela s úlevou, protože to vypadalo, že s námi bude chodit až do rána. Thajci jsou prostě k turistům velmi pozorní. Neboť už je opravdu tma a mě chytá nervozita, jestli nebudeme muset spát někde pod mostem, domlouváme se, že to vzdáme a prostě si vezmeme Tuk tuk. Na první křižovatce ukazujeme tuktukáři, který zrovna někoho vysadil, mapu a ptáme se, za kolik nás odveze do našeho hotelu. Prý za 200 bathů a tak smlouvám. Hrdině jsem to usmlouval na 180! V tu chvíli mi to ale bylo jedno, hlavně už být v hotelu. Tuk tuk s námi jede jako v nějaké road movie, chvílemi se mi potí hlava, ale je to zkušený pirát silnic. Za 15 minut nás vysazuje před hotelem. Jsem tak dojatý, že mu říkám, že je to náš první tuk tuk v životě a dávám mu těch 200 bathů. Je nadšený a uctivě se nám klaní. My též. Hotel zevnitř připomíná trochu ubytovnu, ale opět jsou zde milí. Naší objednávku tu mají, sláva. Za dvě noci platíme 1100 bathů, což je něco víc než 700,- Kč. Slušné! Hážeme batohy na pokoj a hned vyrážíme na obhlídku okolí. Hlavně jsme hladoví a zvědaví na ty pochoutky, o kterých jsme četli na netu. Proti tyfu a žloutence jsme očkovaní, tak neděláme ciráty a jíme u prodejců na ulici, co se nám líbí. Tak tohle je Asie! Ovoce připravené rovnou do pusy, freshe s lahodnou chutí zralého ovoce, masíčka, nudle, brouci. Z tohohle se musíme zákonitě posr...! Ale s heslem: „Tělo si musí zvyknout!“ statečně ochutnáváme, co se do nás vejde. Jen si říkám, že to bude asi pořádná útrata. Naší obchůzku ukončujeme v takovém bistru, kde si dáváme kávu. Já chci ice, Martinka chce klasiku. Oba dostaneme ice. Ale je fantastická a obsluha též, mají velkou radost, že nám chutná a nás to stálo jen 50 bathů. Doploužíme se do hotelu a na pokoji hned bookuju hotel v Saigonu, protože opět přiletíme v podvečer, tak ať máme jistotu. Také hledám kurz bathu a jsem příjemně překvapen. 1 bath je 0,65 Kč! Tedy Tuk tuk nás vyšel na 130,- Kč! Víme, že nás určitě „natáhl“, ale tomu Niki Laudovi to přejeme. Časový posun 6 hodin dělá své. Je po půlnoci, tělo i mysl jsou vyčerpané, ale stále jako by bylo teprve 18,00. Jdeme spát, klimatizace nám řve nad postelí a když jí vypnu, za chvíli mám pod sebou mokro. Raději jí nechávám běžet a snažím se usnout, což se mi podaří až někdy kolem 4té ráno, zatímco Martinka si vedle mě spokojeně pochrupuje, jako by se nechumelilo.

Nastal čas odletu

Na tuto cestu jsme se hodně těšili, hodně si o ní povídali, ale po loňských zkušenostech se báli mluvit moc nahlas. Co kdyby to náhodou zase nevyšlo? Asi čtrnáct dní před odletem bylo v Praze krásné, teplé počasí, skoro jaro. Protože nechceme jet s kufry jako mazánci, máme naplánováno jen lehké oblečení. Kraťasy a tričko, možná lehkou mikinu do letadla. Do batohu jen to nejnutnější. Několik přátel se nabízí, že nás na letiště odveze a my s díky odmítáme. MHD to bude rychlejší a už „budeme na cestě!“ Jenže ouha! V noci před odjezdem v Praze sněží, prudce klesla teplota až na -10 stupňů. Je zima. Musíme na rychlo vše přeorganizovat, protože v našich lehkých outfitech bychom zmrzli. Na letiště nás nakonec odváží Ondra s Honzou. Hodní kluci! O iracionálních pocitech strachu a psychosomatických potížích se nebudu rozepisovat, ale každý cestovatel je zná. Prostě výlet do neznáma tohle sebou přináší. Na letišti to z nás obou trochu opadá Po příletu na Heathrow v Londýně máme asi dvě hodiny čas, naštěsti odlétáme ze stejného terminálu a nemusíme nikde bloudit. Máme tak možnost si prohlížet shopy a žasnout, kolik národa z celého světa se zde mísí. Filmujeme se navzájem, abychom měli nějakou vzpomínku na ten šrumec, a hned si nás všimla ochranka, což není divu, vypadáme s těma báglama tak trochu jako utečenci, a máme první problém! Ale jsou velmi slušní, nezavřeli nás. Ještě mě napadá, že když letadlo kroužilo nad Londýnem, bylo díky mrazivému počasí dokonalé jasno. Celý Londýn svítil jako Mléčná dráha a já přemýšlel, kolik milionů žárovek muselo namontovat možná několik milionů rukou. Tolik lidí! Letadlo do Bangkoku poletí 10,5 hodiny ve výšce 9 až 11 km, rychlostí od 900 do 1100 km za hodinu. Je to také pořádné letadlo. Dvě patra, jedna řada pro 10 cestujících. Fakt hustý!

Žádné plány, dobré plány

     Po loňských zkušenostech jsme nic neplánovali. V pátek 11. ledna odletím s Martinou do Bangkoku a jediné, o co se budeme snažit, je přelet do Ho Či Minova města. Bez zvláštních příprav, jen s očkováním z minulého roku  a 30 litrovými batohy se pustíme do velkého dobrodružství. Vím, která místa bychom chtěli vidět, ale jak a kdy se tam dostaneme, to je ve hvězdách. Tedy Thajsko, Vietnam, Laos, Kambodža. Tak trochu s obavami se moc těšíme. Pokud to bude možné, naší cestu začnu reportovat už v pátek a pak každý den. Snad i nějaké foto přidám. 

Zobrazit místo Indočína2013 na větší mapě