Z Thajska do Vietnamu

Dnes se nám, přestože jsem toho zase příliš nenaspal, podařilo vyjít do ulic Bangkoku už před desátou. Ještě nebylo takové vedro. Hned před hotelem u nás zastavil postarší tuktukář a nabízel své služby. Protože už se v centru jakžtakž orientujeme, pojal jsem úmysl, že se svezeme. O cenách už máme trošičku představu. Ukázali jsme mu na mapě, kam chceme a on hned, 80 báthů. S klidem jsem mu řekl, že jen 40 a on se začal pobaveně smát. Tak jsme zase my, na oplátku, pobaveně odmítli a šli k tuktukáři před ním. Stařík chtěl asi svou cenu změnit, volal za námi, ale nový tuktukář bez okolků 40 báthů přijal a v pohodě nás dovezl, kam jsme potřebovali. Naučíte se v tom chodit. V centru jsme zašli k řece a našli nástupiště na lodní přepravu po chrámech kolem řeky, kam se po cestách člověk těžko dostává. Nahaněči za to chtějí neuvěřitelné sumy. Tady jsme zjistili, že za celodenní lístek dáme 150 báthů a můžeme si vyskakovat a naskakovat dle libosti. Bomba! Už máme program na celý den, až se do bangkoku vrátíme na konci naší cesty. Blízko Khao San jsme posnídali thajskou omeletu, byla výborná, k tomu fresh z melouna, taky výborný a šli se znovu projít po té vyhlášené Khao San. V dopoledních hodinách je tu docela klid, málo lidí, zato krejčí, co vás lákají do svých salonů je jako u nás veksláků před rokem 89 na Václavském náměstí. Martinka si tu ale vybrala úžasné letní šatičky až na zem, podařilo se mi cenu usmlouvat asi na 100,- korun! No a pak už honem zpátky do hotelu pro věci a přesunout se na letiště, odkud pofrčíme do Vietnamu, do Ho Či Minova Města. Před hotelem opět stáli tuktukáři, ale letiště je pro ně moc daleko, tak nám staví taxi. Mám už asi jen 150 báthů, což je málo, tak se snažíme s taxikářem dojednat cenu v dolarech. Jsem připraven dát max. 10US. Taxikář to ale neumí přepočítat, pořád neví, tak si zavolá zkušeného tuktukáře, který mu dává najevo, aby bral, že je to nabídka snů! No, nevím, ale bylo to opravdu daleko, jeli jsme to hodinu, tak snad. V letadle, protože Air Asia vám na krátký let nedá nic, jen si můžete na palubě všechno koupit, i obyčejnou vodu, jsme oba hned usnuli a probudili se čtvrt hodiny před přistáním. Pohled rozespalého cestovatele z okna byl jak pohled na zamrzlé pláně nějakého alpského, vysokohorského střediska, jak se slunce opíralo do bílých mračen shora. Moc pěkný pohled, ale pro nás to znamenalo, že přistáváme do pošmourného, zataženého podvečera. Obavy ze zimy však nebyly na místě. Horko jako v prádelně. Tak honem sehnat mapu města, vybrat v bankomatu dongy a dostat se do hotelu. Na letišti jsme našli asi osm bankomatů. Z prvního jsme omylem vybrali jen 100.000 dongů, což je asi 100,- Kč. Tak znovu! A už nic. Wau! Začínám se potit hrůzou. Obešli jsme všechny a všechny hlásili nějaký problém s kartou. Jsme oba velmi nervózní, tohle nevypadá dobře. Jsme vystresovaní a obviňujeme se z toho, kdo tam tu kartu dal blbě, kdo co blbě zmáčknul a tak, normální partnerský konflikt. Pak najednou jeden bankomat vrrr, a 2.000.000 dongů jsou venku jak po másle. Kroutíme nevěřícně hlavou a spokojujeme se s tím, že jsme prostě blbí, a že neumíme ani vybrat peníze. Tedy vzhůru k hotelu, který by měl být asi 3 km od letiště. Jenže, tady snad nemají z letiště žádné chodníky! Vytahuju chytrý telefon, kde mám nahranou mapu města a zapínám navigaci. Jo, nějak se odtud dostaneme. Všude je plno motorek, řev a opět nám každý nabízí, že nás odveze třeba do pekla, hlavně když zaplatíme. Nechceme a statečně, s navigátorem u ucha, se blížíme k hlavní třídě. Ptáme se policisty, jak se máme dostat na druhou stranu, kde je nějaké nákupní středisko a dokonce i chodník. Ukazuje s úsměvem, že přece tudy a jeho ruka míří přímo do té největší vřavy dopravy. Tak jo! Když to říká policista.. Naštěstí, do hotelu to bylo skoro pořád rovně, navigátor fungoval bezpečně, naší rezervaci tam měli taky, tak jen zaplatit, ubytovat se a jít si dát někam ven něco k jídlu. Jenže v hotelu zjišťují, že naše karta nefunguje. Zkouší to na třech platebních terminálech a je stále odmítaná. Zase se začínám potit. Nakonec platím v dolarech, co máme pro všechny případy poschovávané všude možně, ubytováváme se a říkáme si, že jim ty terminály asi nefungují. Večeři si dáváme hned za rohem, v takové vietnamské rodinné vývařovničce, pak ještě jejich úžasnou sladkou, kokosovou, překapávanou kávu. Je sranda se s nima domluvit, protože anglicky nerozumí, vše to řešíme s jejich dětmi, asi třináctiletými děvčaty. Je u toho spousty legrace, dokonce jedna z hospodyněk začala vyhánět Martinu, že si mě tam chce nechat pro sebe. U vietnamských žen mám tedy úspěch! Dnešní den byl dost vzrušující, jsme rádi, že už jdeme do postele. Asi 20 minut hledáme, kde se vypíná klimatizace, protože už máme od stropu rampouchy, pak si všimnu, že u dveří na stolku je dálkové ovládání. Holt, co není v hlavě, je v nohách.

Buddha day

Je neděle, 13.1.2013. Píšu vždy s jednodenním zpožděním, protože v tom čase mám chaos. Usnul jsem po 4. hodině a v 7,00 už nás probouzel budík. Pro moje tělo je to pořád jako vstávat v 1,00 v noci. Hned jsem zase usnul, jen na chvilku, Martinka mě nechala, ale já hned otevřel oči. Bylo už půl 11té. Rychle jsme se vypakovali z hotelu někam nasnídat a po chvilce cesty nás odchytil opět jeden uctivý Thajec. Mluvil dobře anglicky, opět nás vítal v Thajsku a dal dobré rady pro dnešní den. Nevěděli jsme, že je to den Buddhy, což je pro Thajce velký svátek. Sjíždí se celé rodiny, které navštěvují chrámy a přináší Buddhovi dárky, modlí se. Proto jsou otevřeny i chrámy, které jsou jinak zavřeny a tuktukáři vozí turisty třeba celý den jen za 20 báthů! Prý jim dnešní den platí Shell. Když nám vše dopodrobna popsal a začmáral celou mapu, co musíme vidět, ještě nám odchytil Tuktuk a důrazně upozornil řidiče na těch 20 báthů. A tak jsme vyrazili nejprve na Zlatého Buddhu, potom na Lucky Buddhu, potom na dalšího Buddhu. U Zlatého, který měří asi 60m, mě to tak přišlo, prodávala ptáčnice klece s ptáčky. Prý je máme vypustit s přáním Buddhovi. Martina se toho ujala a s dojetím ty mrňousky vypustila na svobodu. Klec jsme zase vrátili. Tuktukář na nás trpělivě vždy čekal, až nám to už bylo nepříjemné, tak jsme ho požádali, ať nás odveze ke Královskému paláci, že to bude naše konečná. Stalo se a my se ocitli v největším shromaždišti lidu. Jenže já ještě nesnídal a z té hitparády Chrámů jsem byl vyčerpaný. Toužil jsem po klidném místě někde pod stromem, bez lidí, jen se zpěvem ptactva. Tady to však rozhodně takto nevypadalo. Tržiště vedle paláce vydávalo opojné vůně thajské kuchyně, tam tedy vedly naše první kroky. Bylo to výborné i s banánovým koktejlem. Vstupujeme do areálu palácového komplexu, který je tím nejkrásnějším, co Bangkok nabízí. Vstup je 500 báthů na osobu. Zahalená ramena a kalhoty pod kolena samozřejmostí. Takhle my rozhodně oblečení nejsme. Přesto to v těch davech riskneme. Chyba. Po chvíli nás policisté nebo vojáci, nevím, obrátí směrem ven. Znovu máme problém, protože vycházíme východem určeným jen pro automobily. Někdo za námi křičí, ale neohlížíme se. Buď nás zastřelí nebo projdeme! Přece to nebudeme zase celé obcházet. Podařilo se. Hledáme nějaký stánek nebo obchůdek, kde si dokoupíme vhodný oděv. Nakonec na hlavní třídě u milé staré paní pořizuji bezva bílou tuniku s thajským drakem a Marťa vkusnou zavinovačku se slony. Za 400 báthů. Teď vypadáme jako místní, jen si to o nás nikdo nemyslí. Martina září svými blond vlasy do dálky, já asi působím jako něco mezi rozhazovačným Němcem a dolary nacpaným amíkem. Soudím tak dle toho, že se na nás neustále vrhají nahaněči na všelico. V komplexu královského paláce je to nádhera. Nedá se to popisovat slovy, musí se to vidět. Přidám nějaké foto nebo video. Zbytek večera trávíme v oblasti Khao San, opět ochutnáváme a očumujeme a bloudíme, až nás tak bolí nohy, že podlehneme nabídce na masáž. 30 minut za 120 báthů nám přijde rozumné. Po masáži nohou se vznášíme metr nad zemí. Blahem ani nemluvíme. Dorazíme do našeho včerejšího bistra a tentokrát Martina dostane svou černou kávu. Já zůstávám i u Ice, protože je to jako zmrzlina, hodně sladká, a to já můžu. Při kávě se znovu vracíme k tématu masáží, protože salon máme hned vedle hotelu a padá rozhodnutí. Když jsme v Thajsku, musíme to vyzkoušet na celém těle. Dáváme si olejovou, celotělovou masáž po dobu jedné hodiny za 350 báthů. A tu péči bychom přáli každému unavenému a zablokovanému tělu. Sedmé nebe! Oba jsme se potom ohnuli až k zemi. Myslím, že v tu chvíli jsme na thajských masážích získali závislost. Tak tedy honem do postýlky, napsat blog, podívat se do emailu, pusu a spinkat! Opět usínám po 4té ráno, dřív mé tělo prostě odmítá. Uvidíme, jak to půjde dál.

Vítejte v Bangkoku!

Vítejte v Bangkoku! Po tolika hodinách v letadle jsme se těšili ven jak závodní chrti ze startovního boxu. Ocitnout se v Bangkoku je pro našince velký zážitek. Rozlehlé, čtyřpatrové letiště, milí Thajci, spoustu informací pro turisty. První úkol je najít prodej letenek a zajistit si na pondělí přesun do Ho či Minova města. Naštěstí Martina mluví plynule anglicky a brzy jsme u přepážky Air Asia, kde se nám věnuje sympatická mladá Thajka. Hezká, ale prohlížel jsem si jí, jen když Marťa nekoukala. Letenku jsme pořídili za 6000 bathů a nějaké drobné, v tuhle chvíli ještě nevíme, jak to máme přepočítávat. Další jednoduchý úkol je před námi. Dopravit se do centra města a najít náš dopředu zabukovaný hotel. Sranda. Vím, že je to airport linkou, modrou, až na konečnou, a potom šestnáct stanic busem č. 59. Najít modrou linku hned na letišti není problém. Jízdenka stojí 45 bathů, vše dobře označno i pro vyvalíny, jako jsme my. Asi za dvacet minut jsme na konečné a v pokynech z hotelu máme, že na zastávku busu je to asi 100 metrů. Jenže tam nenapsali, na kterou stranu. Výstupů je totiž nespočet. To nás ale nemůže rozházet, že? Statečně vyrážíme do ruchu velkoměsta a ptáme se jak o život. Informace se však velmi různí a za chvíli nevíme, kde jsme. Slunce už dávno zapadlo a dva běloši s batohama a s mapou v ruce jsou výzvou pro všechny tuktukáře i taxikáře. My však toužíme po opravdových zážitcích, dělat vše jako místní, nechceme to vzdát. Martina oslovuje mladého Thajce v brýličkách a ten je chudák naší otázkou, jak se přiblížit na Kao San docela vyvedený z míry. Prý se ho na to pořád někdo ptá a on pořádně neví, rád by to také zjistil. No, chodí s námi z jedné hlavnní třídy do druhé a zkoumá busy, ale úspěšný také není. Opouštíme ho docela s úlevou, protože to vypadalo, že s námi bude chodit až do rána. Thajci jsou prostě k turistům velmi pozorní. Neboť už je opravdu tma a mě chytá nervozita, jestli nebudeme muset spát někde pod mostem, domlouváme se, že to vzdáme a prostě si vezmeme Tuk tuk. Na první křižovatce ukazujeme tuktukáři, který zrovna někoho vysadil, mapu a ptáme se, za kolik nás odveze do našeho hotelu. Prý za 200 bathů a tak smlouvám. Hrdině jsem to usmlouval na 180! V tu chvíli mi to ale bylo jedno, hlavně už být v hotelu. Tuk tuk s námi jede jako v nějaké road movie, chvílemi se mi potí hlava, ale je to zkušený pirát silnic. Za 15 minut nás vysazuje před hotelem. Jsem tak dojatý, že mu říkám, že je to náš první tuk tuk v životě a dávám mu těch 200 bathů. Je nadšený a uctivě se nám klaní. My též. Hotel zevnitř připomíná trochu ubytovnu, ale opět jsou zde milí. Naší objednávku tu mají, sláva. Za dvě noci platíme 1100 bathů, což je něco víc než 700,- Kč. Slušné! Hážeme batohy na pokoj a hned vyrážíme na obhlídku okolí. Hlavně jsme hladoví a zvědaví na ty pochoutky, o kterých jsme četli na netu. Proti tyfu a žloutence jsme očkovaní, tak neděláme ciráty a jíme u prodejců na ulici, co se nám líbí. Tak tohle je Asie! Ovoce připravené rovnou do pusy, freshe s lahodnou chutí zralého ovoce, masíčka, nudle, brouci. Z tohohle se musíme zákonitě posr...! Ale s heslem: „Tělo si musí zvyknout!“ statečně ochutnáváme, co se do nás vejde. Jen si říkám, že to bude asi pořádná útrata. Naší obchůzku ukončujeme v takovém bistru, kde si dáváme kávu. Já chci ice, Martinka chce klasiku. Oba dostaneme ice. Ale je fantastická a obsluha též, mají velkou radost, že nám chutná a nás to stálo jen 50 bathů. Doploužíme se do hotelu a na pokoji hned bookuju hotel v Saigonu, protože opět přiletíme v podvečer, tak ať máme jistotu. Také hledám kurz bathu a jsem příjemně překvapen. 1 bath je 0,65 Kč! Tedy Tuk tuk nás vyšel na 130,- Kč! Víme, že nás určitě „natáhl“, ale tomu Niki Laudovi to přejeme. Časový posun 6 hodin dělá své. Je po půlnoci, tělo i mysl jsou vyčerpané, ale stále jako by bylo teprve 18,00. Jdeme spát, klimatizace nám řve nad postelí a když jí vypnu, za chvíli mám pod sebou mokro. Raději jí nechávám běžet a snažím se usnout, což se mi podaří až někdy kolem 4té ráno, zatímco Martinka si vedle mě spokojeně pochrupuje, jako by se nechumelilo.

Nastal čas odletu

Na tuto cestu jsme se hodně těšili, hodně si o ní povídali, ale po loňských zkušenostech se báli mluvit moc nahlas. Co kdyby to náhodou zase nevyšlo? Asi čtrnáct dní před odletem bylo v Praze krásné, teplé počasí, skoro jaro. Protože nechceme jet s kufry jako mazánci, máme naplánováno jen lehké oblečení. Kraťasy a tričko, možná lehkou mikinu do letadla. Do batohu jen to nejnutnější. Několik přátel se nabízí, že nás na letiště odveze a my s díky odmítáme. MHD to bude rychlejší a už „budeme na cestě!“ Jenže ouha! V noci před odjezdem v Praze sněží, prudce klesla teplota až na -10 stupňů. Je zima. Musíme na rychlo vše přeorganizovat, protože v našich lehkých outfitech bychom zmrzli. Na letiště nás nakonec odváží Ondra s Honzou. Hodní kluci! O iracionálních pocitech strachu a psychosomatických potížích se nebudu rozepisovat, ale každý cestovatel je zná. Prostě výlet do neznáma tohle sebou přináší. Na letišti to z nás obou trochu opadá Po příletu na Heathrow v Londýně máme asi dvě hodiny čas, naštěsti odlétáme ze stejného terminálu a nemusíme nikde bloudit. Máme tak možnost si prohlížet shopy a žasnout, kolik národa z celého světa se zde mísí. Filmujeme se navzájem, abychom měli nějakou vzpomínku na ten šrumec, a hned si nás všimla ochranka, což není divu, vypadáme s těma báglama tak trochu jako utečenci, a máme první problém! Ale jsou velmi slušní, nezavřeli nás. Ještě mě napadá, že když letadlo kroužilo nad Londýnem, bylo díky mrazivému počasí dokonalé jasno. Celý Londýn svítil jako Mléčná dráha a já přemýšlel, kolik milionů žárovek muselo namontovat možná několik milionů rukou. Tolik lidí! Letadlo do Bangkoku poletí 10,5 hodiny ve výšce 9 až 11 km, rychlostí od 900 do 1100 km za hodinu. Je to také pořádné letadlo. Dvě patra, jedna řada pro 10 cestujících. Fakt hustý!

Žádné plány, dobré plány

     Po loňských zkušenostech jsme nic neplánovali. V pátek 11. ledna odletím s Martinou do Bangkoku a jediné, o co se budeme snažit, je přelet do Ho Či Minova města. Bez zvláštních příprav, jen s očkováním z minulého roku  a 30 litrovými batohy se pustíme do velkého dobrodružství. Vím, která místa bychom chtěli vidět, ale jak a kdy se tam dostaneme, to je ve hvězdách. Tedy Thajsko, Vietnam, Laos, Kambodža. Tak trochu s obavami se moc těšíme. Pokud to bude možné, naší cestu začnu reportovat už v pátek a pak každý den. Snad i nějaké foto přidám. 

Zobrazit místo Indočína2013 na větší mapě